Kajak VUT

Itálie 2008 - Jezdím HARD, spím HARD

Čas se zase nachýlil a my jsme byli opět „nuceni“ vyrazit do Piemontu Budí mě mobil, na displeji svítí čas 4:30 a na mysl mi přícházejí kacířské myšlenky „Vole, kdybys šel do práce, spal bys ještě 2 hodiny.“ Velmi rychle jsem tyto výplody mého mozku zlikvidoval. Vybaven plně naloženými batohy a nezbytnou skládací židličkou, jsem opuštěl vlakem Mladou Boleslav asi v pět ráno…

Auto jsme měli půjčené od osvědčené firmy SmartCar. Na mně připadla úloha přepravit auto z Prahy do Brna. Po cestě vlakem a metrem jsem pěšky, s navigací v ruce , došel k vysokoškolským kolejím, kde bylo auto. Po nezbytných formalitách a dlouhém boji se sklopením střední řady sedadel, kde jsem musel spravit lanka, jsem konečně vyrazil směr Boatpark. Tam už čekal kamarád Jefe, který přisedl do auta a společně jsme vyrazili do Brna.

kajakářky, kajakáři a imáge jezdci: Lída,Šárka, Šimon, Marťas, Mira, Jura, Kuba, Ondra, Eda, Ostravák

středa 14.5.

Na loděnici jsem byl kolem půl jedné a čekal na příjezd první výletníků. Čas jsem si krátil laděním Jefa a přebalením věcí do cestovní verze. Ani jsem se nenadál a vidím přijíždět žlutého Jefa , který má pod břichem bílého Pažouta, za volantem Šimon a vedle Marťas. Začalo Balení s opravdu velkým B. Museli jsme sundat původní zahrádku a namontovat naši speciální. Jelikož byl sraz stanoven na třetí hodinu odpolední a né všichni byli na místě, musel Šimon, ač nerad, přistoupit k zapsání hříšníků na tabuli a postupně jim připisovat pivní čárky. Nakonec z toho nejhůře dopadly holky, zvláště Šárka, která dojela poslední. Nakonec se toto zdržení ukázalo jako bezvýznamné, protože se čekalo na Soba, který měl dovézt Kubovi loď. Kuba se proto velmi nenápadně, zato účinně, snažil tuto skutečnost maskovat tím, že protahoval balení a navazování Sob dovezl nejen loď, ale i 4 flašky rumu. Ondra už mezitím vyrazil, my jsme se rozloučili se Sobem, dokončili balení a konečně vyrazili.

Cíl dnešní cesty byl jasný, dorazit do Samnaun. S navigací značky Sony by to neměl být problém. Během cesty po Rakousku se shledáváme s Ondrou a pokračujeme více méně spolu. Cestu nahoru volíme z druhé strany, proto míjíme první odbočku a jedeme až po druhé. Tato cesta k našemu tunelu je výrazně kratší. Spací tunel je přístupný a nikým neobsazen, jen tam přibylo trochu traverz. Trochu popaříme a jdeme spát.

čtvrtek 15.5.

Ráno se budíme čilí a odpočatí, sedáme do vozu jedeme nabrat naftu do Samnaun, vyzvedáváme zbytek osádky v tunelu a pokračujeme dál do Itálie. Počasí je přívětivé, slunce prosvítá skrz mraky, ale my tušíme, že v Itálii to bude všechno jinak. Četli jsme totiž předpověď počasí. Přes hornaté Švýcarsko volíme cestu pasem Flüela. Cestou nahoru se množství sněhu neustále zvyšuje a my projíždíme sněhovými bariérami, od kterých se odráží sluneční paprsky. Na pasu si neodpustíme koulovačku či spíše házení sněhových hroud. Lídě se stala nemilá věc v podobě pochroumání kotníku, který ale okamžitě chladí okolním sněhem a toto zranění se tak obešlo bez následků.

Sjíždíme dolů do údolí a přibližujeme se k tunelu San Bernardino. Počasí se začíná pomalu kazit a po opuštění temných útrob hory nás vítal drobný deštík, který pomalu ustával, jak jsme sjížděli dolů do údolí, kde nás již netrpělivě čekala Moesa.

Plán řeky je následující: Šárka, Lída a Ostravák nasedají níže po proudu u mostu v Camě, my ostatní jedeme ze Sorta. Jako vysedačku jsme zvolili most ve vesnici Roveredo. Na parkovišti v Sorte všichni vaříme jídlo a prvně oceňujeme křesílka.

Pak svážíme auta, chvíli se motám v Roveredu než najdu vysedačku a zpátky nahoru. Sedáme na vodu a já se sžívám s Jefem. Jede úplně jinak než na co jsem byl zvyklý v lodích Noah. První peřej pod mostem máme za sebou a blížíme se k nejtěžšímu místu na řece. S Šimonem jedeme spolu vepředu a přiostřující se ráz řeky dává tušit blízkost průseru. Zastavujeme každý ve vracáku na opačné straně řeky. Já jsem zůstal u pravého břehu a naskytl se mi následující pohled: Šimon vylezá z lodi bere házečku, když tu přijíždí Kuba a padne do válce, který ho nemilosrdně drží. Nedaří se mu vyjet a Šimon mu hází házečku, kterou tuším nechytl a práskl se. Válec ho naštěstí pouští a Kuba zastavuje ve vracáku. To už má válec nového obyvatele a tím je Eda. Ten se pokouší zvedat, letí mu tam i házečka, ale Eda krysí a je tažen ven z vody. Potom tam v rychlém sledu projedou ostatní tedy Ondra, Marťas a Mira. Pak jsem jel já, všechno projel a dole se prásknul, ještě toho Jefa nemám plně pod kontrolou. Holky, které nás fotily ze břehu, loví Edovi loď, mně upozornil rybář na házečku ve vracáku a s lodí na hopšňůře jedu k Edovi. Ztráty jsou nemalé: šprajcy do lodi, vodotěsná krabička a nosné popruhy na loď. Po této akci, pracovně nazvané vlašák, sedáme opět do lodí a jedeme dál. Řeka dál už nemá takové obtížné místa jako toto, ale i tak se máme na pozoru. V jednom kataraktu, který jsme pro jistotu zhlédli ze břehu, se objevily první náznaky Mirova talentu jezdit věci pozadu, které nakonec vyvrcholily na San Giovannim. Následovalo kličkování mezi kameny, zpestřené pár vypečenými místy, která jsme projeli každý s více či méně problémy. Největší měl zřejmě Eda, který se práskl v nájezdu, naštěstí ho proud zanesl do vracáku, kde zvedl a pokračoval dál. Bez šprajců v lodi se jezdí blbě. To už se ale blíží most, kde nasedají Šárka s Lídou a Ostravák. Řeka se postupně zklidňuje, ale stále to není zadarmo. O tom se přesvědčila Šárka, která si dala rozplavbu. Tou dobou už dost prší a my se blížíme na vysedačku. S Ondrou hned sedáme do tranzitu a jedeme pro auto. Cestou se objevila menší komplikace, protože jsem dojel až do Sorte a auto nikde. Trochu jsem znervózněl, ale pak jsem si uvědomil svoji blbost. Holky s Ostravákem nasedali v Camě. Rychle zpět, navázat lodě a přesun do údolí Sesie, protože zůstavat ve Val Grande, kde jsou jen těžké řeky nemělo smysl. Cestou jsme zastavili ve Verbanii, kde jsme nakoupili grappu a lambrusco, které už cestou popíjíme a prázdné láhve ukazujeme za námi jedoucím vozem Opel (tzv. Prášcar). Než jsme dojeli do spoglecu u Balmuccie padly dvě flašky a něco grappy. Po příjezdu začaly práce na zabydlení domečku. Objevil jsem z loňska ukrytý smeták, teď už bez násady, a začal vymetat. Náš horolezký tým v následujícím složení: Kuba, se vydal na střechu spoglecu a začal roztahovat plachtu. Židličky se jeví jako výborné řešení, sice nám chvíli trvalo, než jsme vychytali správné rozestavení, ale výsledek stál za to. Také Šimonův počin, totiž vzít s sebou petrolejovou lampu, slaví úspěch. Vaříme a pomalu se začíná rozjíždět uvítací večírek. Ten se nakonec rozrostl do obřích rozměrů, sám jsem měl problémy s rovnou chůzí . Nevím jestli to začalo tento večer nebo následující nebo snad už od odjezdu, kdy započala přeměna Tamary na Tamara, každopádně jsme jí/jemu dávali cenné chlapské rady. S postupem času rostla únava kajakářského týmu a začali jsme se pomalu ukládat ke spánku. Odra spal ve svém voze, Marťas s Edou v tranzitu a zbytek v domečku. K Edovi bych se rád vrátil, protože měl prý dobrou příhodu se spaním, kterou jsem bohužel nezažil a znám ji pouze z vyprávění. Tuším, že bloudil, usnul v Ondrově autě a kluci ho pak přenesli do tranzita, nevím přesně. Proto prosím zúčastněné o doplnění, této jistě zajímavé epizody ze života vodáka Během spánkové přípravy vyplavala na povrch další drobná komplikace v podobě Šárčiny karimatky, kterou neměla, protože ji ze záhadných důvodů zapomněla. To nás nemohlo rozházet a problém jsme vyřešili sražením všech karimatek k sobě. Tento problém definitivně vyřešil po několika dnech Ondra, který spal v autě a tak jí půjčil svoji karimatku. Zhasli jsme lampu.

pátek 16.5.

Ranní probuzení bylo krušné, byl jsem donucen si dát ranní vyprošťovací pivo, které mě spravilo nebo hodilo zpět do hry?? Ostatní jsou na tom podobně. Každopádně vaříme jídlo, které nás všechny spravuje. Definitivní léčení proběhne na vodě, protože voda léčí. Nedílnou součástí snídaně během našeho pobytu v domečku se stal ranní příjezd raftařských společností a jejich sucho-rychlo-výcvik klientů.

Řekou dne byla Sesie, konkrétně úsek z Piode do Scoppety. Při převlékání přijíždí pán s kajakem z Německa, jestli se k nám může přidat, že jeho kámoši dorazí až další den, souhlasíme a vyrážíme na vodu. Vody je podstatně míň než loni, projíždíme první peřeje a blížíme se k Šimonovu válci. Vystupujeme a jdeme se podívat. Z monstrózního válce, který tu byl minulý rok, se stal podstatně přívětivější vodní jev. Všichni sjíždí bez problémů, někteří s vloženým eskymákem při výjezdu. Všímaví jedinci zaznamenali pomníček na skále, který byl vidět až z vracáku dole a mnohým z něj dobře nebylo 

Dál jsme pokračovali bez větších problémů, všechno se dalo jet na oči. Poslední zajímavé místo byl katarakt u mostu v Scopellu. Řeka se tam zúžila a dost klesala, vše končilo asi metrovým stupněm s válcem a skalou po pravé straně. Dalo se to elegantně objet při levé straně, což někteří také udělali, já jsem to napálil na komoru, Jefe nezklamal a pěkně mě vyvezl. Ostatní co jeli taky tak, různě svícovali a prováděli různá jiná alotria, včetně jedné Šárčiny krysy. Končili jsme před nástupem do soutěsky, a jak už bylo obvyklé, opět pršelo. S Ondrou jsme ze sebe rychle sundali hydro a jeli pro auto. Při cestě nazpět, jsem asi 500m od vysedačky píchnul pravé přední kolo. U všech problémů s vozem na vodácké akci se nějakým nepochopitelným způsobem vždy angažuju zrovna já. No nic. Začala výměna kola, která nebyla tak jednoduchá, jak na první pohled vypadala. Hever jsme vytáhli a začali dumat jak dostat ven rezervu. Po několika marných pokusech jsme už uvažovali, že zmáčkneme kouzelný knoflík a necháme si poradit od přítelkyně na telefonu. Naštěstí někoho napadlo, že nám chybí klíč na povolení kola, který se mazaně skrýval nad heverem. Tento klíč rovněž sloužil k povolení rezervy. Výměna kola tak nakonec proběhla úspěšně. Následoval přesun do blízkého Varalla, nákupu v supráči a zpět do našeho útočiště nedaleko Balmuccie. Zaplachtování spoglecu bylo tentokrát trochu jiné, takže se nás tam vlezlo více a nepršelo tam tolik. Vaříme a večírkujeme podstatně klidněji než předchozí den.

Tímto končí první část dobrodružství partičky vodáků v uplakaném Piemontu. Protože nás bylo hodně a já si všechno nepamatuji, dopisujte svoje postřehy k „hlavnímu příběhu“ který se bude postupně objevovat.

««« Předchozí text: Report z dobrodružství Salzových a Erlaufových Následující text: Itálie 2008 - díl druhý: Pekař a tučňáci »»»

| 29. 5. 2008 Čt 21.53 | WW | trvalý odkaz | tisk | 1930x