Kajak VUT

Itálie 2008 - díl druhý: Pekař a tučňáci

Druhý díl vodáckého putování severní Itálií. Dávejte pozor a číhejte…

sobota 17.5.

Probouzíme do zamračeného rána a vymýšlíme, co dneska pojedeme. Po krátké debatě padla volba na Mastallone. Vybrali jsme si horní úsek, který ještě nemáme splutý. Nezapomněli jsme ani na začínající členy našeho týmu, kteří se k nám připojí u tábořiště, kousek nad mixérem ve spodní části řeky. Kolem spoglecu se to hemží více než je obvyklé. Není se čemu divit, dneska jsou závody na Sermenze, konkrétně soutěska v Balmucci. Moc tam nepřekážíme a tak se balíme a vyrážíme do Varalla, kde chvíli pozorujeme řeku z mostu. Další zastávka je ve vesnici Nosuggio, kde prohlížíme nejtěžší místo na námi sjížděném úseku, které končí pěknou skluzavkou v lagunce. No, bude to pěkné. Pokračujeme proti proudu až do Ferrera, kde do Mastallone přitéká levostranný přítok a my tam budeme nasedat. Zastavujeme na parkovišti naproti hřbitovu, jak příznačné 

Vybalujeme mokré hydro, někteří se snaží o jeho alespoň částečné vysušení, zbytečný luxus a stejně poprchá. S heslem „snižovaní odporu k hnusu“ se oblékám. Cesta dolů k řece je trošku komplikovaná, alespoň já jsem si ji teda ztížil. Přítok je v navigaci, špatně jsem odhadl výšku a zahučel dolů. Lezu zpátky pro loď a zhrčím přítok až do Mastallone. Ostatní jsou už také na vodě a vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím. Za boha si nevzpomenu na průběh splutí, vše totiž překryl závěrečný katarakt u mostu v Nosuggiu.

Začíná to asi 1,5m stupněm, který jedeme vpravo kolem šutru rozdělováku do vracáku, následují 4 válce a laguna, vše se slušným spádem. Řeka se pod mostem dělí na dva průjezdy. Levý je dost, dost hard, celý stupeň má cca 3m, takový pěkný slide, ale s hnusným vývarem s kapsou. Pravý průjezd je daleko jednodušší, pouhý slide do laguny s válcem, který však nedrží. Ale zpět na začátek. Blížíme se k mostu, na kterém vidíme holky s Ostravákem, kterak nás zdraví a fotí. Zastavujeme ve vrácaku nad velkým kamenem uprostřed řeky, ze kterého je dobře vidět nájezd do katarktu. Na tomto místě jsme obohatili vodácký slovník o nový pojem, a to tučňákování. Celé to spočívá v nalezení vhodného místa, dostatečně malého, aby se tam vodáci-tučňáci museli mačkat. Vedoucí tučňák zahájí přesun a ostatní ho následují. Pak jen stačí pohotový fotograf a celé to vyfotí. Výsledek předčí veškerá očekávání.

Šimon sedá do lodi a vyráží, pěkný boof do vracáku a z něho nájezd zpět do proudu. Následují tři bezproblémové průjezdy válců, jen ten poslední jede dost vlevo. Šikmý válec ho posílá dnem nahoru a Šimon zvedá kousek pod ním. Lezu do lodi s tím úmyslem, že ten poslední musím jet víc vpravo. Boof do vracáku, nájezd do proudu se mi zas tak nepovedl, kvůli malé rychlosti mě proud hodil na šutr, rovnám loď a jedu dál. Poslední šikmý jsem se snažil jet více vpravo, ale válec mě stejně poslal doleva a lodí jsem vrazil do skály, která mě otočila. Zvedám a mířím k Šimonovi. Další jede Mira. Sledujeme ho trochu v obavě, zda nepojede pozadu. Nejel a dole šikmý válec projel bez eskymáku. Zastavuje a tahá foťák. Další v pořadí jsou Kuba, Ondra, Eda a na závěr Marťas. Po shlédnutí fotek jsem zjistil, že všichni jsme ten nájezd z vracáku, až na Šimona, Kubu a Marťase trochu podcenili. Své by o tom mohli vyprávět Ondra s Edou, kteří oba předvedli bleskového eskymáka v pěně pod prvním válcem. Na závěrečný slide jsme odjížděli postupně, já jsem čekal na poslední, abych jim řekl kudy. Marťas mi nevím proč nevěřil. Slide to byl výborný a pro velký úspěch se jel několikrát. Nejlepší byl poslední, který se nesl ve znamení oblíbené „Vlašák“ akce. Vše dokonale zdokumentoval Mira sedící na břehu. Jel vláček kajakářů vedený Šimonem, který elegatně boofnul do levého vracáku. V patách měl Kubu, který se neomylně práskl. Přijížděli však další, Ondra se nestačil vyhnout a už tam byl taky, vysmátí Eda s Marťasem vjeli mezi ně.

Nahoře na silnici jsem mezitím pozoroval, kterak naše dvě auta mizí po silnici dolů. Mám divný pocit, že to dobře není a druhý úsek řeky s holkama a Ostravákem, bude trochu logisticky náročný. Jedeme ještě kousek po vodě a lezeme z vody na parkovišti, kde jsme loni nasedali. Čekáme na auta a nic. Psychicky jsem to nevydržel a šel jsem je hledat. Z chůze jsem přešel do běhu. Cestou jsem sledoval různé odbočky k řece, zda-li tam neuvidím tranzita, ale auto nikde. Tak si tak běžím 3km, když tu proti mně ze zatáčky vyjíždí tranzit. Holky se smějí za sklem a já lehce schvácen sedám do vozu. Dojíždíme ke zbytku skupiny, navazujeme lodě a zdravíme dlouho kolonu svatebčanů, kteří nám ve vesnici zablokují cestu. Stojíme, Mira s Kubou jdou na průzkum s cílem prorazit cestu, to se jim daří a my pokračujeme na parkoviště u kempu, kde budeme pokračovat.

Než se všichni převlečou, ladím sezení v Jefovi. Sedáme na vodu, nyní v plném počtu. Krátce po startu však Šárka krysí a rozhodne se dál nejet. Pokračujeme tedy v devíti lidech. Postup máme rychlý, Šimon jede první a jede všechno na oči. Za povšimnutí stojí 3 místa, mixér, katarkt, který byl kousek pod ním a závěrečná pasáž, těsně před vstupem do soutěsky, potažmo konce naší cesty. Mixér jsme všichni obnášeli, i když jsem dlooouho přemýšlel o tom, že to zkusím. Nakonec jsem vyměkl a nesl taky. Zato další katarkt jedeme všichni. Povinně jsme vystoupili a šli ho prohlédnout. Neobsahuje žádnou záludnost v podobě stromu či kapsy. Šimon jede první a na konci kataraktu mizí ve vracáku za velkým kamenen, jedu druhý a Šimon na mě ukazuje, ať se jedu taky schovat, že zmateme ostatní. Na několik z nich to zafungovalo. Mira s Lídou mají z toho místa dobré video, zvlášť Lída to projela velmi pěkně. Poslední těžké místo bylo kousek před vysedačkou. Celý fígl spočíval v tom, že člověk musel projet peřejemi s válci tak, aby směřoval do pravého vracáku v půlce cesty. Voda totiž pokračoval do takového ošklivého bordelu s šutrama, nakonec se ukázalo, že i když to člověk zprasil tak ho to vyvezlo mimo průser. Lída s Ostravákem toto místo obnáší, ostatní myslím jedou všischni. Kuba to jel nejen první, ale dokonce dvakrát, protože první pokus nebyl úplně dle jeho představ. Následovalo pár peřejí a pekelný výstup z řeky skrze bujnou vegetaci a kluzkou hlínou.

Navazujeme lodě, opět prší. Cestou do spoglecu zastavujeme ve Varallu nakoupit a v informačním centru zjistit, jaké bude počasí. Bude pršet, jak překvapivé. Znovu zabydlujeme naše útočiště, vaříme a paříme. Dokonce i přestává pršet a toho se rozhodnu využít k očistě svého těla v Sesii. Není mi však dopřáno koupat se bez deště a v okamžiku, kdy jsem se celý vysvlékl, začíná zase chcát. Je mi to jedno a lezu do vody. Po této osvěžující koupeli se připojuji k další party v domečku.

neděle 18.5.

Na to, že během vaření snídaně, přijíždějí raftaři či kajakáři jsme si zvykli. Člověk je už moc nevnímá. Tohoto rána to bylo ale jiné. Zastavila pekařská dodávka, vyběhl borec a nacpal nám plnou igelitku baget a chleba. Nevěřícně koukáme, co se to děje. Někteří jedinci, kteří se z toho šoku vzpamatovali dříve než ostatní, začali tahat peníze na zaplacení. Chlápek však peníze odmítá a my se tak s ním loučíme se slovy „Grazie“. Po tomto neuvěřitelném příběhu jedeme do vesničky Rassa, kde Gronda ústí do Sorby. Holky se rozhodly pro cyklovýlet a Ostravák, že nás bude fotit. Celou dobu jsem žil v domnění, že dnes pojedeme Sorbu, říkal jsem si super, ještě jsem ji nejel, další řeka do sbírky. Shazujeme lodě a kola. Mraky se začínají trhat, vypadá to, že snad na vodě nebude pršet. Holky si připravují kola na cestu a udělaly tu chybu, že Šimon byl nablízku Následovala dlouhá přednáška jak a co mazat, kde co rozebrat a hlavně jak brzdit z kopce. My ostatní, nekoloví, si sušíme věci. Všichni, kromě mne, mohutně vyrábí nošení na lodě. Na mou naivní otázku, co že to provádí, mi bylo sděleno, že jedeme Grondu. Hledám popruhy. Loučíme se s holkama, bereme lodě na záda a vyrážíme nahoru sledování dalšími kajakáři, kteří se rozhodli jet Sorbu. Výstup nahoru byl náročný, ale systém upevnění kajaků na zádech je dokonalá věc. Pro začátek sjezdu jsme zvolili lagunu pod asi 6m vodopádem. Při průzkumu ze shora nám Kuba signalizoval, že zhruba v jeho půlce to padá na kameny. Díky bohu, nemusíme ho jet.

Definitivně instaluju házečku, kterou jsem roky vozil vzadu na vestě, do lodi. Dost mi vadilo, že se nemůžu pořádně zaklonit, eskymám nebyl tak jistý. Jefe má tu zadní palubu prostě vyšší. Postupně sedáme do lodí a přejíždíme na druhý břeh, kde lezeme ven a jdeme omrknout první stupeň. Dvoumetrový skok, lagunka a pod ním další metrový stupeň s válcem. Vše vypadá ok, Ostravák je pod druhým stupněm s foťákem. Sděluji situaci ostatním a valím první. Na hraně zabírám, boof, padám pěkně naplocho do pěny a jedu na další stupeň, který projíždím do vracáku hned za ním. Vysedám a jdu prohlížet další cestu, koutkem oka vidím, že jede Šimon, moc tomu nevěnuju pozornost, když tu vidím, že spodní stupeň jel víc vpravo, kde čouhal kámen, který ho poslal bokem do válce. Válec držel a nepouštěl, běžel jsem s házečkou blíže k němu, ale zapadl jsem po prsa do vody. Vydrápal jsem se na břeh, házečka letí, ale to už je Šimon z lodi i z válce. Teď už nikam nejdu a čekám, až to sjedou všichni ostatní. Žádné alotria se nekonala a my pokračujeme dál. Řeka má velmi technický charakter, kličkování mezi kameny, člověk musí dobře najíždět stopu, jinak si koleduje o průšvih. Jako například Eda, který se zaklínil mezi kameny, a voda mu valila přes palubu a on nemohl ani tam ani zpět. Naštěstí jsem byl na břehu, takže jsem mu pomohl ven. Některá místa jsme byli nuceni obnést kvůli sifónům a jiným nepěkným věcem. U dalšího jsme dlouho dumali, jestli to jet. Byla to skalní plotna, která šla zprava do leva a na konci se lomila doprava, přičemž u lomu to vypadalo na podemletou skálu. Kuba řekl, že jede a my ostatní jsme s napětím čekali, co to s naším čolkem udělá Nedělo se nic drsného, Kuba projel první peřej do vracáku a pak to napálil, co to šlo doprava a po téměř suché skále dojel až do válce na konci. Celé to nakonec vypadlo dost komicky, když loď jede po suché skále. Všichni jedou v klidu až na partičku s loděmi značky LL. Ti předvedli zběsilé bidlování na začátku skály a po zjištění, že směr je dobrý, dojíždí v poklidu do laguny. V těchto místech je koryto dost zapadané kameny a proto vylézáme na blízkou silnici a scházíme asi 200m k mostu, kde opět nasedáme. Prší.

Tady už to 4 z nás (Šimon, Marťas, Kuba a já) dobře znají z minulého roku. Pěkné asi 3–4m vysoké korýtko následované dalším 1m stupněm. Dále jsou menší stupínky a peřeje, které končí cca 4m vysokým stupně, který se celý jede po skále vlevo, kde člověka zbrzdí válec a nasměruje doprava do laguny. Postupujeme rychle a skupina se trhá, vpředu jsem já se Šimonem a Marťasem. Zbytek týmu vedený Kubou jedou pomaleji. Gronda se trochu zklidňuje, žádné velké stupně až do doby, kdy je rozdělena ostrovem uprostřed řeky. Zleva přitéká menší přítok, vysedáme a obnášíme asi 70m na soutok obou ramen. Hned za nasedačkou je asi 2,5m vysoký, výborný boofovací skok. Jedu, vysedám hned pod ním a nesu loď zpátky nad hupík. To už se šprickují Šimon a Marťas. Pádluju hned za nimi. Společně čekáme velmi dlouho ve vracáku na opozdilce a Šimon z toho začíná mít dost blbou náladu. Z vracáku je vidět jen hrana dalšího stupně. Staří Gronda harcovníci již ví, co následuje, 4 až 5m vysoký stupeň, který se najíždí úplně vlevo u skály. Pak stačí jen držet loď po proudu, který se točí doprava. Žádný brut skok, jen parádní sjezd po skále. Dole vysedáme a jdeme obhlédnout další stupeň, který voda trochu přerovnala. 2m stupeň, který se dřív dal jet vpravo přes kámen do laguny, teď byl tento průjezd nejetelný a my jsme proto museli volit levou cestu. Tam na nás číhal komplikovaný nájezd v podobě esíčka, po kterém bezprostředně následoval skok do silného válce. Nakonec to jedeme jen čtyři já, Kuba, Marťas a Miro. Ostatní si to snesli až k závěrečnému skoku na kohoutka. Přesun a nakoukávání bylo zdlouhavé a Šimonův pohár trpělivosti definitvně přetekl, bere loď na rameno a se slovy, že za tu dobu co na sebe čekáme, by byl dole 2×, jde dolů k autu. Je to s podivem, ale než jsme se dostali k dalšímu stupni a to hříbku, už tam stál s pivem a házečkou. Byli jsme pomalí. Teď ve čtyřech to snad půjde rychleji. Najíždím první, padám do vývaru, který mě trochu podrží, ale dva tři rychlé záběry a jsem venku. Vracák, lezu z lodi, jdu jistit. Marťas s Kubou jedou podobně jako já, válec dole je taky podrží. Poslední jede Mira, padne dolů a trčí mu jen tělo, řvu na, něho ať pádluje, protože ho to tahá zpátky. Najednou ho válec pouští, ale Mira se nevynořuje, hážu mu házečku a společně s Kubou a Marťasem ho dotáhneme ke břehu. Voda mu strhla šprajdu, ale Mira zachoval chladnou hlavu a tím si ušetřil krysu. Dále následuje stupeň s kamenem uprostřed, který se dá jet vlevo i vpravo, my volíme pravý průjezd a jízda pokračuje dalším stupněm s válcem dole. Všichni se sjíždíme dole ve vracáku a přes několik peřejí, zajíždíme do levého vracáku nad oblíbeným hříbkem.

Šimon už stojí s házečkou na výjezdu z hříbku, co kdyby to náhodou někdo špatně najel. Důležité je z vracáku vlevo přejet až na druhou stranu a projet těsně kolem skály s posledním záběrem na levou ruku, to člověku zaručí, že dole neskončí ve válci, který by ho dál bez cizí pomoci nepustil. Jedu první a nabírám do nájezdu takovou rychlost, až jsem se lekl. Vyjíždím úplně vpravo po skále a bokem vjíždím do odtékající vody dole, následující tobogán je už jen třešničkou na dortu. Jdu se podívat na další úsek. Ten je v pohodě, pár menších stupňů a kličkování mezi kameny. Zastavujeme ve vracáku nad předposledním skokem a z mostu na nás mávají holky, které se vrátily z výletu. Má kolem 2,5m a kámen v dopadu. Vím, že se to musí jet pěkně od středu lehce vpravo mířit špicu také lehce doprava abych to minul. Povedlo se mi to jen jednou a to při prvním sjezdu, ale to bylo víc vody. Najíždím, dopadám s ranou do lodi, no nebylo to úplně ideální, ale nezapíchl jsem se do skály, jen narazil a svezl se. Hned zastavuju ve vracáku a ukazuju Kubovi kudy. Ten si dal taky tečku, kterou ještě vylepšil eskymákem. Mira s Marťasem obnáší. A to už je závěr Grondy v podobě Kohoutkového vodopádu. Na skále v nájezdu vidíme Šimona, s pivem v jedné a s házečkou v druhé ruce, jak nám ukazuje, kde se skrývá kohoutek. Kuba jede první, skáče první stupeň a pak druhý, zastavuje u skály a točí nás. Jedu za ním, parádní skok, neodolám a vynáším loď na druhý pokus. Následují Ondra, Eda, Marťas, kteří jsou na videu, Mira nevím jestli jel. Lezeme ven na silnici a fotíme se u cedulky 

Balíme se, někteří si dávají koupel v Sorbě. Holky sedají na kola a jedou do spoglecu. Mně se opět povedlo se o kousek přiblížit ke koupi nových brýlí a to dost kuriózním způsobem. Plavecké jsem sundal a dal normální. Vykládáme si jak kdo co sjel a já se konečně dovídám jak, ostatní jeli hříbek. „To nevíš? Mira to jel pozadu“ a já jsem se nevěřícně plácl do obličeje. Od té doby mi levé sklo drží v brýlích díky skvělé tesa pásce 

Odjíždíme a s holkama se potkáváme u domečku. Navazujeme kola, dáváme kamennému přístřeší sbohem a vyrážíme na nové spací místo, do kempu v Carcoforo. Stoupáme po silnici do hor zahalených v mlze a z reproduktorů se line podmanivá melodie Pink Floydů. Cesta má přímo tajemný nádech umocněný atmosférou okolní krajiny. Vjíždíme do vesničky Ferrate, kde na nás ze zdi kostela shlíží obraz panny Marie s otevřenou náručí, velmi působivé.

V Carcoforo nás vítá rozlehlý kemp přímo u řeky. Ihned stavíme přístřeší, natahujeme házečku mezi stromy, přehazuje a kotvíme plachtu. Vaříme, paříme. Rozmohl se takový dobrý obyčej a to čaj s rumem, moc pěkné. Marťas nám předvádí dokonalou ukázku, jak správně používat zapalovač a Šárka konečně dostává od Ondry karimatku. Kapky deště jemně ťukají na plachtu. Usínáme…

pondělí 19.5.

Probuzení do zamračeného dne nás už vůbec nerozhazuje, ale děje se něco zvláštního a z mraků občas vykoukne sluníčko. Snídáme a během toho vysušujeme mokré věci. Z této bohulibé činnosti nás vyruší příjezd správce kempu, který nás přišel zkasírovat. Platíme 20 euro a přemýšlíme, co jsme vlastně platili, jestli €2 za osobu či €10 za auto nebo snad celých €20 za náš velký stan?? Výsledek této usilovné dušení činnosti skončil na tom, že jsme to přepočetli zase na chlast Toho dne pocítilo celých 60% účastníku našeho zájezdu neodolatelnou touhu jít na výlet do okolních kopců. Zbylá procenta týmu byla rozhodnuta nasmahnout Eguu či Sermenzino. Po mapovém briefingu pro pěší expedici balíme vše až na plachtu a vyrážíme na vodu. Ona zbylá procenta byla Šimon, Kuba, Mira a já.

Sjíždíme na nasedačku na Eguu, vody má, možná trochu víc na první splutí, každopádně jsme se rozhodli přejet do údolí Sermenzy, je to kousek a zjistit jak na tom je a rozhodnout se co pojedem. Cestou zkoumáme zkumavku, shodujeme se, že bližší zkoumání zpod hladiny by nebylo to pravé ořechové. Z trhajících se mraků vylézá Oskar a my zastavujeme u mostu kousek od Trumpetového vodopádu a pozorujeme dvojici britských kajakářů. Spád řeky je z mostu krásně vidět a budí respekt. V dálce vidíme nepříjemnou jeskyni s nepříjemným vývarem ve výjezdu. Kluci šli prozkoumat vodu kousek po proudu a já jsem se vydal k oné jeskyni. Byl to pěkně drsný kousek řeky. Voda tekla po skalní plotně při pravém břehu, ze které padala vlevo pod skálu do jeskyně, následoval stupeň s hnusným 3m vývarem. Vody na to bylo více než dost, za menší by se to snad dalo jet hooodně vpravo, co nejvíc po plotně, aby člověk padl co nejdál od jeskyňky a pak propálit ten vývar. Každopádně dnes to byla jasná obnáška, nehledě na to, že rozestavění záchrany by bylo komplikované.

Po tomto krátkém nahlédnutí do řeky volíme Sermenzino a jedeme na nasedačku, která je před San Giuseppe. Sjíždíme silničkou k mostu, kde se na nás směje nástupní místo v podobě 5m vodopádu. Ideální start, sundáváme lodě a sušíme hydro na slunci. Šimon málem přišel o svoji čepičku, ta mu totiž při tahání věcí z vaku spadla dolů, naštěstí přistála na skále. Příhodám na mostě nebyl konec, protože za chvíli kolem nás projíždí vůz italské pošty a my hromadně odstraňujeme naše věci z cesty. Lezeme do gumy, balíme tatranky a tyčinky na cestu.

Táhneme lodě k řece a jdeme zblízka obhlédnout vodopád. Pohoda skok, řeka se v něm lehce stáčí doprava, dá se jet čůrkem úplně vpravo s dopadem do laguny nebo pěkně s hlavní proudem kdekoliv v místech od středu k pravému břehu. Všichni to smažíme v hlavním proudu, škoda jen, že jsme se nezdrželi a nenafotili to, bylo by to moc pěkné, my jsme si ale řekli „Ne, příště“. Sermenzino, neboli horní Sermenza před soutokem s Eguou, dále pokračovalo lehkým stupněm s válcem, který však pro Kubu tak lehký nebyl. Ten ho práskl, ale Kuba zvedal s elegancí sobě vlastní a nejen to, na hladině se objevil i s větví kolem krku! Řeka se dělí na dvě ramena „Jedeme levým“ hlásí Miro, byl to prý prozkoumat. Trochu s nedůvěrou točíme naše kajaky do levého ramene, ne nadarmo se mu říká slepý Miro. Naštěstí na nás nečíhá žádné nebezpečí, je to jen kličkovaná mezi kameny. Šimon jede první, já za ním, pak Kuba s Mirou. U jednoho z větších kamenů vidím, jak Šimon jede kolem kamene vpravo a trochu drhne, rozhodnu se jet tedy vlevo. K mému překvapení jsme se srazili pod tímto šutrem a Šimon se slovy „kajak-cross“ vyráží dopředu, na nic nečekám a jedu za ním. V zběsilém tempu dojíždíme na soutok obou ramen a čekáme na Kubu s Mirou. Od této chvíle bystříme naše smysly, jak by někteří řekli „číháme“.

…Konec druhého dílu…

««« Předchozí text: Itálie 2008 - Jezdím HARD, spím HARD Následující text: Itálie 2008 - díl třetí: Rally Val Sessera »»»

| 30. 5. 2008 Pá 22.19 | WW | trvalý odkaz | tisk | 2356x