Kajak VUT

Balkán 2025

Roku 2025 se naskytla skvělá příležitost vyrazit na výlet dlouhý 17 dní při spotřebování pouhých 8 dní dovolené. Volba padla na již ověřený Balkán s tím, že bychom mohli prozkoumat i poměrně vzdálenou Albánii.
Z Brna vyrazilo 5 pádlerů a Marcelka s Blekoušem (nechť je mu země lehká), z Prahy se připojila Klára s Honzou. Bohužel Máru zbrzdilo zdraví a Rasťu práce 

Prolog – cesta

Po intenzivních přípravách vyrážíme na Velký pátek v pět ráno. Před námi je 1300 km k nasedačce první řeky Radika v Severní Makedonii.
Pohodlně se zabydlíme u Kobry v autě, rozebíráme, co nás čeká a klasicky řešíme, jestli jsme na něco nezapomněli. A taky že jo.
Honza na Jirkův pokyn kontroluje potvrzení od firmy, že může svůj vůz vyvézt za hranice, a zelenou kartu. Hm… Tu máme, ale loňskou. Co teď? Je svátek, půl sedmé ráno. Blížíme se k Bratislavě. Budeme se vracet do Brna pro Fabii?
Jirka zkouší kontaktovat kolegyni. Propadám zoufalství – ve svátek určitě není šance. Nebo? Hurá, kolegyně poslala email se zelenou kartou. Teď jen kde ji vytisknout? Překračujeme hranice s Maďarskem. Honza nás oblaží historkou, jak kdysi tiskli zelenou kartu v bordelu. My zkoušíme aspoň benzínku, ale tam nám nemohou pomoci. Zato tam potkáváme pražskou sekci, která přespávala na Čunovu. Společně přepadneme slečnu v mekáči v Mosonmagyaróváru, která souhlasí, že nám zelenou kartu vytiskne.
O hodinu později, když konečně správně vyluštíme slečnin email, vyrážíme na další cestu. Dálnice je narvaná k prasknutí Rakušáky a Němci, kteří jedou na svátky domů do Rumunska. Po úmorných 1000 km jsme dorazili na Jižní Moravu. Radujeme se, že nám zbývá už jen kousek, ale netušíme, že to nejhorší nás teprve čeká.

Na srbsko-makedonských hranicích čekáme víc než hodinu. Před hranicí vládne naprostý chaos, pruhů je snad 15, všichni se snaží někam vecpat. Stále popojíždím, aby přede mnou nebylo víc než 30 cm. Mezi auty pobíhají žebravé děti. Občas začnou všichni troubit. Nudím se, tak troubím taky
Makedonská dálnice mě příliš nenadchla. Brzy zjistím, že je potřeba jet vlevo, do pravého pouze uhýbám rychlejším autům. Jirkovo auto bude ještě trpět dost Navíc každých pár kilometrů je mýtnice, kde je potřeba přibrzdit a zaplatit malý poplatek. Do “kempu” (louka u řeky) dorážíme chvíli před půlnocí. Byl to dlouhý den.

Radika

Probouzíme se do krásného rána, vedle nás šumí řeka s dostatkem vody, nad námi se v půlce kopce táhne po vrstevnici vesnička s mešitou. 

Lehce najdeme nasedačku lehčího spodního úseku a jdeme zkoumat horní těžší úsek. Vypadá krásně, ale úderné skupině se to zdá na začátek výletu poněkud těžké a řeší, že by ho odložila na další den. (Jirka by to jel.)
Bohužel nás mezitím odchytl ranger z místního národního parku a pošle nás přes kopec do správcovské budovy zaplatit poplatek za splutí. 10 euro se nám zdá celkem dost, ukecat se bohužel nenechá. Tím je i rozhodnuto o těžším úseku, podruhé se nikomu za splutí platit nechce.

Spodní Radika byla krásná říčka WW II-III, ideální na rozjezd, zábavná, ale nezákeřná a nebalkánsky čistá.

Po splutí ještě prohlédneme místní vrstevnicové vesnice, blízký vodopád a frčíme do kempu na břehu Ohridského jezera, kde plánujeme zakempit na dvě noci, protože poblíž jsou hned 2 řeky (Shkumbini a Devoll).

Ráno zkoumáme předpověď. Dva dny má být hezky a potom déšť, déšť, déšť. Mám obavy, že kochací perlu zájezdu, kaňon Osum, pojedeme za deště a příliš vysokého stavu. Přemluvíme kempaře, aby nám vrátil peníze za další noc, rychle mrkneme na jezero a přes miniprůsmyk vyrážíme na Shkumbini.
Pod ním je vesnice o 20 domcích a 20 myčkách aut. Učíme se první albánské slovo: Lavazh. Pustím Google Translate a bifluju pár základních slovíček:

• Dobrý den: Mirëmëngjes
• Nashledanou: Mirupafshim
• Děkuji: Faleminderit

Brnkačka

Shkumbini – video

Sporé informace naznačovaly, že nad plánovaným lehkým úsekem je i lahůdka pro údernou skupinu. Z mostu na jeho konci nebylo vidět skoro nic. Cestičky podél řeky uhýbaly pryč. Jirka se prodral křovím dál. Jirka by to jel. Ostatní bohužel ne.

Tak nasedáme naproti vracáku za betonovým bunkrem (v Albánii jsou jich prý desítky tisíc ) a vyplouváme.
Je to maximálně dvojka, tak si hrajem ve vracácích, kocháme se okolím, přivíráme oči nad bordelem u břehů a máváme 70letému pasákovi koz.
Vysedáme za mostem u minivesničky a brzo se dostaví místní mladík. Stoupne si 5 metrů od nás a zírá. Vydrží celou dobu, než se převlečem a odjedem. Brzy zjistíme, že zírání je jedna z obvyklých zábav místních. Holt jiný kraj, jiný mrav 

Zajdem na rychlou večeři. Štěpán vybírá jakousi místní specialitu a nevypadá příliš nadšen Ostatním ale chutnalo moc.

Pokračujeme velikou oklikou do kaňonu řeky Osum.
Albánie se snaží dohnat nedostatek výstavby silnic z komunistické éry, takže hlavní tahy mají asfalt, ale je jich málo. Vedou skoro vždycky kolem řek a hory se musí složitě objíždět přes nížinu směrem k moři.
Navigace si s námi pohrává a bere nás na vyjížďku přes albánské minivesničky. Místní děti mají druhé vánoce, když vidí auto s kajaky na střeše. Cestu do Corovode proto absolvujeme za tmy. Za Beratem (UNESCO město) nastává pravý Balkán. Úzká silnice plná děr, tma. Padáme únavou. Skupina před námi hlásí, že kemp z mapy neexistuje. Pokračují dál a nachází nově otevřený minikemp ve vinici, který v mapě není. Na uvítanou dostaneme rakiji a kompot, který skupině nechal hostitel.

Osum – video

Kaňon Osum jsou vlastně dva kaňony hned za sebou. Rafty obvykle jezdí jen spodní, my ale jedeme oba. Na nasedačku vyšleme Štěpána s průzkumným vozem 4×4, cestu naštěstí zvládnou i obyčejné škodovky.

Je vedro. Čekáme na pendl, hledáme stín, snažíme se uniknout smradu asi pálených odpadků a pozorujeme rybáře, jak kráčí podél řeky a rozhazují sítě.

Na řeku nasedáme na štěrkovém poli, ale hned za rohem vidíme nízkou soutěsku. Řeka se překvapivě hodně sklápí a stěny kolem nás rostou.

V nejhlubším místě má soutěska 80 metrů a v nejužším 4 metry. Štěrk vyhladil dno řeky a tak nejtěžší místa jsou návaly vody na stěny v zatáčkách a jedno místo s divnou vlnou. Zvrchu nás zkrápí několik vodopádů a také déšť, který oproti předpovědi přišel už dnes a další dny ne 

Pohodlně dojedeme po vodě až do kempu, rozloučíme se s kaňonem a místní holčičkou, která se zamilovala do Blekouše a vyrážíme na prohlídku města Berat, město Tisíce oken.

Z kempu by to bylo k Vjose, další řece výletu, pouhých 50 km, ale internet i cedule u cesty důrazně varují před následováním navigace a jízdou přes hory – objíždíme to poctivě asi 200 km 

Vjose – video

Kempujeme v sadu, konečně aspoň 2 noci na jednom místě. Obvyklou nasedačku se mi nepodařilo zjistit a tak vybíráme řídký lesík s přístupem k vodě, kam se dá v pohodě dostat po místní polňačce první třídy.

Je konec dubna, na horách sníh, v údolí jaro a příjemných 25 stupňů. Na řece se střídají klidné úseky s vlnkami a potkáme i jedno velmi hravé místo. (Klidné úseky jsou násobně delší než zábavné  )

Asi bychom stihli i druhý úsek, ale ještě jdeme prozkoumat soutěsku Lengarices. Říčka o obtížnosti III-IV bývala splavná, ale před několika lety vodu odvedli do vedlejšího údolí, kde ji schlamstla elektrárna.

Je to druhé místo v Albánii (po Beratu), kde se to hemží turisty. Voda strašně smrdí, tentokrát ale není na vině bordel, ale sirné prameny, které v několika místech proudí ze skály. Projdeme si soutěsku asi do půlky (dál už bysme museli plavat) a cestou zpátky si poležíme v jezírkách s teplou smradlavou vodou.

Druhý den dostaneme od paní kempařky petku domáci rakije na cestu („nevoda‟), sfoukneme druhý úsek Vjose (akčnější, ale bohužel krátký) a vyrážíme panoramatickou cestou na Devoll.

Předpověď hlásí lijáky a tak si zamluvíme obří apartmán v Korce, Paříži Albánie. 10 euro na osobu i se snídaní. Večer spadly asi 2 kapky, což bylo dobře pro prohlídku městečka, ale špatně, protože říčka Devoll by trochu vody navíc snesla.

Devoll – nejšpinavější řeka zájezdu.  – video

Špína, bordel, smrad. Nádherná příroda, ale břehy totální skládka. Nosátko nutné. Krásná hravá říčka cca WW II-III, ale bohužel blízko limitu sjízdnosti, takže moc nešlo si hrát ve vracácích. Já jsem před těžší částí vystoupila, dále prý obtížnost stoupla. Čistota vody nejspíš taky (Co začalo pršet nebylo to tak hrozný ), tak se nejmenovaný pádler rozhodl v ní vykoupat
Konečně přišla asi hodinová přeháňka. Ještě nás dnes čeká jedna a to je do konce zájezdu vše. Následuje slunce a krásné letní teploty.

Zkoumáme říčku, která vtéká do Devollu na vysedačce, ale nemá vodu (jinak by to asi byla pěkná II-III). Devoll samotný ještě kus pokračuje, ale silnice podél něj ne. Proto na chvíli opouštíme údolí a přes horské sedlo objíždíme úsek z přehradou. Pod ní by měl následovat úsek III-IV, ale je skoro suchý a to už dlouho (roky?). Přijíždíme k výtoku z elektrárny, kde by měl začínat úsek II-III. Zde máme také smůlu, neteče z něj nic. Velitel zájezdu Vláďa proto operativně zařazuje na zítra odpočinkový den. V plánu je další chodící kaňon a jeskyně.

V oblasti nejsou žádné kempy a nedaří se nám najít nic nadivoko, dáváme proto další ubytko přes booking. Najdeme skvělou restauraci, kde pan kuchař/číšník sice neumí anglicky, ale umí skvěle vařit. Postupně nám nosí z kuchyně ukazovat kusy masa, abychom si vybrali, co chceme. Hromadně si vybíráme nádherná játra.

Kaňon Holta

Další místo, které se očividně stává populárním – a je proč. Dáme zase procházku tam i zpět, kocháme se.

Část skupiny ještě čeká výlet do jeskyně. Pražská sekce prohlíží Tiranu, Marcelku s Blekoušem zanecháváme u kaňonu. Cesta k jeskyni totiž začíná vysoko v horách, kam vede jen štěrková cesta, kterou by oktávka nevyjela.
Štěpán souhlasí, že nás vyveze, i když sám do jeskyně nejde a čeká na nás v místní hospůdce. Je neuvěřitelné, kolik místních aut (mercedesů samozřejmě) na takové cestě do dvou malých dědin v horách potkáme. Pro nás je to divočina, ale pro místní je to normální cesta do práce.

Jeskyně

Štěpánovi slibujeme, že jsme hned zpátky, však k jeskyni jsou to jen 2 km Najít správnou cestu je ale občas náročné, terén klouže, je šílené dusno. Na závěr cesty nás čeká štěrkové pole, před kterým to bohužel Vláďa vzdává. Po náročném sestupu konečně nacházíme ukrytý vstup do jeskyně.

Ta ovšem stojí za to. Je obří, má krásnou výzdobu. Jsme tu úplně sami, jediné světlo je z našich čelovek. Postupujeme stále dál, jeskyně pořád nekončí.

Kontroluju čas a vidím, že Štěpán už na nás čeká 2 hodiny a Marcelka ještě déle. Obracíme to a zrychleným tempem valíme zpátky. Máme štěstí, že se už vracíme, žene se další bouřka zrovna v naší výšce. Hospůdku halí hustý mrak.

Kir

Po dlouhém přesunu hledáme kemp blízko historického mostu přes Kir. Jedeme podle mapy, dorazíme k hotelu, tam nikde nikdo. Prohledáme blízké polorozpadlé JZD, nakonec zakempíme na travičce u dětského hřiště. Ráno najdem kemp za živým plotem đź?€

Obhlédneme říčku, ale nemá dost vody, kromě soutěsek, na které si ale netroufáme. Dáme proto další odpočinkový den v městečku Shkoder. Přehoupneme se přes kopec k Cemu k vysedačce. Vody je zase málo.

Nastává hlasování: zkusit to jet, nebo pokračovat k Limu? Vyhrává Cem a je z toho jedna z vodácky nejlepších řek zájezdu.

Cem (horní Cijevna) – video

Cem má průzračně čistou vodu, žádný bordel na březích a teče v úžasném údolí. První dvě peřeje jsou vidět z mostu. Vypadají děsivě, chytnu paniku a málem nenasednu.
Přemůžu se a nelituju. Následuje nádherná voda s charakterem peřej – laguna, jak to mám ráda.
V půlce je zával (o kterém víme, ale ze silnice není vidět). Všichni přenášíme po pěšince po pravém břehu, jen Jirka to jel. Je to ďábel 

Po chvíli nás čeká skůček přes celou řeku. Rozjedu se a na poslední chvíli vidím, že je přede mnou divná vlna nahoru. Šutr. Kopnul mě pěkně špičku nahoru, ale díky Honzově tréninku z eskyma to ustojím. Vláďa takové štěstí neměl a nabral ten šutr pěkně napřímo špičkou a narazil si koleno… Spíš kotník, který mně trápil celý výlet

Řeka nám přichystala ještě jedno vypečené místečko, které radši obnáším. Klára tam prý dělala triky na kameni uprostřed peřeje, já ji ale nevidím… Podkluzuje mi totiž noha a pouštím pádlo. Jede dolu po skále a žbluňk do řeky. Rychle, ale opatrně pokládám loď, aby mi neodjela taky, a běžím za ním. Jsem na skále 30 cm nad řekou a doufám, že se někde přiblíží, abych ho odchytila. Ohlídnu se, ale nikdo zatím peřej nesjel a moje problémy nevidí. Sakra sakra.
Naštěstí se za pár metrů pádlo chytá do mělkého vracáku a chvíli na mě počká. Čapnu ho a raduju se, že se řeka obešla bez materiálních ztrát.
To ještě nevím, že Štěpán někde prasknul loď a že budeme vařit.

Jedeme zase do kopce. Potřebujeme do vedlejšího údolí k jezeru Plav, odkud vytéká Lim. V oktávce svítí hladové oko a zjišťujeme, že v celém údolí není benzínka. Cesta k průsmyku je napínavá, ale nakonec to zvládáme
Cestou se zvyšuje koncentrace bunkrů a za chvíli jsme u hranice. Jsme asi třetí auto před celnicí, ale všechen provoz oběma směry se dost chaoticky a pomalu snaží zvládat jediný celník, takže zase čekáme.
Za nás se zařadí auto. Místní. Otevřou se dveře, vyběhnou ven 4 borci a rozprchnou se. Řidič zajde s doklady za celníkem, za chvíli se vrací a jede dál. Nechápeme 

Lim – řeka, na které nic není – video

Kempíme u jezera Plav, ze kterého vytéká řeka Lim. Nasedáme přímo v kempu, což se hodí, protože ráno ztrácíme čas vařením Štěpánovy lodě. Ještě že nám Mára půjčil sadu na vaření a dal nám instruktáž.

Tuhle řeku už Honza kdysi jel. Nemá ji moc rád a tvrdí, že tam nic není. Většinu doby je poblíž silnice, a tak jde do akce Marcelka. Smění Blacka za Honzovu výbavu a jde se na věc. Řeka začíná velmi pozvolna a tak se Marcelka může rozpomenout, jak se vlastně jezdí na kajaku. Najíždím jí trasu, zezadu ji jistí Vláďa.
Přichází první těžší peřej – řeka se dělí do dvou ramen. Naše rameno je trochu kamenité. Ve vracáku pod peřejí s Marcelkou a Štěpánem čekáme na zbytek a najednou kolem plave Vláďova loď.
Já jsem chtěla pomoct a tak jsem si řekla, že vystoupím na břeh a připravím se, že ji třeba přišoupnou k nám do vracáku. Akorát, že pode mnou bylo metr a půl vody, tak jsem akorát hodila břehuláka a zbytek čekání jsem vyplnila postupným vylíváním vody :D

Všichni loví a odplují za zatáčku. Štěpán přetraverzuje a jde na průzkum. Marcelka začíná panikařit, ale tady zrovna silnice blízko není. Nakonec se Štěpán vrátí a další peřej je bez problémů za námi. Pak následují velké šikmé vlny a Marcelky 1. krysa. Kamenitá peřej a Marcelky 2. krysa. Zdá se, že řeka přitvrzuje, silnice je blízko a tak ji (Marcelku) vysazujeme a pokračujeme bez ní. Po třech peřejích samozřejmě obtížnost klesá o stupeň a až do cíle je to spíš kochačka. Vypadá to, že Marcelka našla alespoň rustikální dřevěný džber jako cenu útěchy, ale Štěpán ho odmítl vzít do auta.
Lim, řeka, kde nic není, je tudíž nejvíc krysená řeka zájezdu (a taky druhá nejšpinavější po Devollu).

Přesouváme se k řece Morača. Kempař z kempu pod klášterem nás nechce nechat stanovat a na chatky se letos nenechá ukecat na slevu. Kemp na louce u silnice z předloňska je zrušený a tak vyšleme Štěpána na průzkum. Cesta je průjezdná i pro normální auta, kemp je menší louka u někoho u baráku, výhled špica. Štěpán zkušeně dohodl slevu a rakiji na přivítanou.

Morača – video

Musíme najít novou nasedačku – pan chatkový kempař prý nemá rád vodáky, co mu s loděma courají skrz kemp, když tam nespí. Na alternativní nasedačku se nebojí dojet jen Štěpán se svým Subaru, my ostatní dáváme procházku s loděma. Tím ale dnešní těžkosti končí.
Den je krásný: azuro, 20 stupňů, průhledná voda, nasedačka s historickým mostkem a vodopádem.

Krásná trojková voda, občas auto v řece, až na jednu krysu si to užíváme. Škoda, že je tak krátká!

Na vysedačce potkáváme německé kajakáře – na Balkán začíná jezdit čím dál víc lidí Zpovídám je, abych zjistila informace o albánském Dushitu, ten si ale necháme na příště.
Vyrážíme na dlouhou cestu k hranicím s Bosnou. Z minulých let víme, že cesta přes Durmitor je na jaře kvůli sněhu nejistá. Bereme to tedy přes Šavnik po oranžových.

Chceme vybrat peníze – v Bosně eura berou, ale z bankomatu je nevybereš. Šavnik je jediné větší město cestou. Město, kde slunce nevychází, město v hlubokém údolí. Město, kde v obchodech nemají maso. Město, kam zrovna dovezli bankomat, město, kde zítra budou mít funkční bankomat đź?€
Zachraňuje nás Plužine, kde je i poslední (jediná) benzínka na dalších 50 km.

Ráno v kempu zjišťuju, že nám místní toulavý pes ožral půl vařečky. Můj bezlepkový chleba nechal být 

Svaříme Kláře Pétinu loď a vyrazíme na řeku.

Tara

Většina z nás si dává volný den (čtení, procházka ke klášteru). Štěpán dovezl Kláru, Honzu a Kobru na nasedačku nejakčnější části Tary zvané Čoromoro. Vyděračtí Černohorci chtějí 1 euro za vstup do parku a 10 euro za splutí. Ale aspoň víme, že se na nasedačku dá dojet normálním autem po asfaltu.

Pořád ještě nechápeme režim, co u Tary panuje. Silnice vedoucí k nasedačce, ke klášteru, ale i dál skrz Durmitor k Žabljaku začíná v prostoru mezi celnicema. Když jedeš jen na Taru a nechceš opustit Černou horu, tak tě celníci nechají projet bez kontroly…
Most přes Taru je stále provizorní, s vrškem z nepříliš dobře přibitých trámků. Cesta za bosenskou hranicí, oranžová, E762, je stále úzká, místy nemá asfalt. Provoz je ale šílený. Jedeme na Sutjesku. V jednom místě jsou silnice od sebe 3 km, musíme ale ujet 30 km po špatných cestách, blíž totiž není most (jen zipline).
V Brodu dáme už tradiční večeři, z minula máme i slevovou kartičku do místní restaurace. Večer v kempu (neposekaná louka u hospody) svařujeme Kobrovu loď. Zetka prý mají dobré plasty, ale Jirka ji zvládnul prasknout na vodnatce 

Sutjeska – video

Klára s Honzou se loučí, pokračují sami na městskou turistiku. Štěpán si jede pro ženu do Sarajeva. Na řeku jdeme ve čtyřech. Mám dvojí obavy:

1. Miny. Kolem Sutjesky probíhalo za občanské války hodně bojů a odminovali to teprv před nedávnem. Bála jsem se, že by nějaké mohly být splavené v řece, nebo nenalezené na břehu. Cestou z kempu skrz lesík jsem se snažila jít ve Vláďových stopách.
2. Ještě jsem ji nejela. Legendy mluvily o nějakém těžkém zablokovaném místě, kde Jirka K. na Vláďu vesele mával, jak následuje super místo, a následně zmizel za balvany.

Řeka má v podstatě minimum. Nedrhneme (aspoň já ne), ale do vracáků moc zajíždět nejde. Jirka pečlivě vybírá stopu, jen nevím, jestli kvůli mě, protože se bojím, nebo kvůli sváru na lodi
Řeka má hodně zablokovaných peřejí, ale Jirka to vždycky nějak prokličkoval. To těžké místo jsme ovšem nenašli, tak jsem se stresovala až do konce.
Naprosto nejtěžší na celém splutí je ovšem závěrečný dojezd, 15 km po Drině (tak se jmenuje Tara po soutoku s Pivou) do Brodu. Prostě Drina je Dřina 

K nasedačce Neretvy je to po žluté silnici přes Kalinovnik 85 km. Mám strašný hlad a doufám, že do dvou hodin jsme tam.
Po 10 km dorazíme na odbočku na žlutou. Vítá nás značka se zákazem vjezdu kvůli sesuvu silnice (později googlím, že je to tak už půl roku od povodní a místní tam i přes riziko jezdí). Jedeme teda směrem na Sarajevo, zajížďka 15 km, to nic není. Po shlédnutí další odbočky ji zamítáme jako nedůvěryhodnou. Jedeme dál na Sarajevo. Cesta bobtná o dalších 35 km.
Konečně odbočujeme – úzká silnice na jedno auto, ale má asfalt. Následuje úplně luxusní a široká silnice vedoucí od Sarajeva do Babin do (Babí důl), kde se v roce 1984 odehrávala zimní olympiáda. Za střediskem luxusní silnice končí, na úzké silnici se střídá asfalt s lehkým terénem. Nic, s čím by si služební oktávie neporadila Všechno silnice žluté třídy
Pokud někdo chcete jet do Bosny na hory, jeďte sem. Frčíme přes náhorní plošinu s krásnými výhledy, když najednou asfalt na žluté končí a vypadá to na šotolinu hodně do kopce. Úzká odbočka přes průsmyk (1600 m n. m.), na mapách.cz značená jako cyklostezka, je proto jasná volba. Balkánci dnes slaví svátek práce, takže se vyhýbáme spoustě aut, která se vrací do Sarajeva. Aspoň ušetříme 10 km cesty 

Na louce u Neretvy, kterou máme vyhlídnutou z minula, probíhá megapařba. Prostě bosňácký svátek práce. Druhá posádka, už i s Nasťou (Štěpánovou ženou) naštěstí zvládla zabrat fleka.

Neretva – video

Na tuhle řeku jsem se loni hodně těšila, zejména na její extra fotogenický kaňon. Měli jsme celkem dost vody z tání, zataženo a mlha se lehce vznášela nad hladinou.
Letos to bylo, jako kdybychom byli na úplně jiné řece. Sluníčko, azuro. Voda: průhledná. Vodní stav: nižší. Celková obtížnost: nižší než minule, i když pár míst bylo lehce vypečenějších
Loni jsem hledala jedno specifické vypečené místo z videí a letos jsme ho konečně našli… loni bylo pod vodou!

Valíme 300 km směrem na Unu, do kempu u Šéfika – Vláďa vybíral podle jména. Podle počtu nálepek na přístřešku úplně stejně vybírají všichni Češi :D Pan Šéfik nám vnutil flašku rakije s jelínkem, že prý ho musíme osvobodit, aby se neutopil. A flašku nějaké medové pálenky pro slečinky. Jelínka jsem nevysvobodili , neb většina pila slečinkovské pití.

Una – video

Teče národním parkem stejného jména a náš úsek začíná pod vodopádem Štrbacki buk. Ten je naprosto úžasný (navíc má takhle zjara dost vody) a oblíbený turisty. Proto musíme platit vstupné 6 eur. Za splutí chtějí 1,5 eura, řeku ale neznáme a tak ukecáme výběrčí, že to nejdřív obhlídneme a pak se případně vrátíme zaplatit.
Kocháme se hlavním vodopádem a pod ním vidíme nasedačku. Kdo chce, může si sjet nějaký menší vodopád, ale vody je hodně a válce vypadají mocné.

Nakonec jedou jen Vláďa, Honza a Kobra. Já vyměknu a dělám pendl, Štěpán má nejspíš úpal a tak tráví den v kempu. Una má pro lidi, kteří jsou zvyklí na alpské řeky, naprosto zvláštní charakter: v řece vznikají travertinové stupně, pod, kterými se za větší vody tvoří válce, mezi nimi je ovšem téměř volej. A jak si to kluci užili? Jednou prý dobré :D (třeba sem Vláďa něco dopíše) A musím? Nu dobře. Od nasedačky bylo asi 7 stupňů které byly docela výživné a krásné, avšak po nic obtížnost pomalu padla až někam k obtížnosti ZW a bylo to moc moc kilometrů (6?) skoro stojící vody (Drina aspoň živě teče) 

Já jsem mezitím z pendlu poněkud ve stresu, k vodopádu vede silnička na jedno auto, řídím cizí auto, je víkend a proti mě jede šílený proud aut i pár autobusů. Proto jsem si ji při druhé půlce pendlu užila ještě jednou, že mi to prý jde Btw. zmrzlinu v Orašaci nebrat, je hnusná 

Poslední noc jsme se ubytovali v nejdražším kempu již v Chorvatsku – snad dražší než apartmán v Korce

Cesta domů byla dloooooouhá, ale naštěstí bez překvapení Mne třeba překvapil jeden radar v Maďarsku na kterém jsem zrovna předjížděl Štěpán nic nehlásil, tak jsem se asi do limitu vešel. Přesně jak jsem všem skálopevně tvrdil.  

Rekordmanem byl Kobra, který jel všech 12 řek (13 pádlovacích dní). Zvládl také natankovat ve všech zemích mimo EU a v pár dalších, aby potěšil paní účetní.
Krys bylo 5, prasklé lodě 3. Lodě jsme vařili skoro stejně často jako jídlo
Cesta byla dlouhá asi 4000 km (bez pendlů) a podle SettleUp jsme měli výdaje asi 11 tisíc na osobu.

Lenka M
Sazba a plky Vláďa

««« Předchozí text: Plán na rok 2026 Následující text: Přijď si zapádlovat! - Infoschůzka 2026 »»»

Vladimír Wrhel | 19. 3. 2026 Čt 19.01 | WW, Společenské akce | trvalý odkaz | tisk | 1025x