Kajak VUT

Voda v Rakousích - Pavel Solar

Bylo, nebylo… Jednoho krásného letního odpoledne jsem se od Edy nechal přemluvit na víkendovou vodu do Rakouska. Samozřejmě jsem ani chvíli neváhal a vodě dal přednost dokonce i před víkendovým čundrem s turistickým oddílem! Čeho jsem se dopustil mi došlo až později…

Je čtvrtek 16:00. Stres! Balím se doma, spěchám, vůbec nestíhám…! S 15 minutovým zpožděním, přijíždím na loděnici celý nervózní, že jedu pozdě. Po 2 hodinách přijíždí i Šimon, takže vyrážíme. Cesta je přiměřeně veselá tomu, že po několika pivech zvládáme i několik (8?) lahví vína… Všichni se dobře bavíme. Jedině snad Vaculda je trochu nervózní. Málo pije a tak mu vadí, že mu Fík na dálnici zakrývá oči aby jel rychleji, nebo že se Šimon snaží pomočit sousední nepřátelské auto, které předjíždíme. Nakonec však všichni společně uleháme kdesi na parkovišti u nakládací rampy do Lídlu. Prší. Cítím, jak mi odspodu promoká spacák, ale nějak se nemohu donutit dát si pod sebe Šimonovo pončo, které je vzdáleno nepřekonatelných 20 cm. Ráno na první řece, jsa si vědom toho, že jsem se předešlý den pěkně zřídil a musím být pořádně špinavý, raději 2× vystupuji z lodi, abych provedl očistu… Druhý úsek se obětuji pro kamarády a řídím auto, čímž přicházím o možnost dalšího otužování. Noc jsme přečkali v jakémsi luxusním útulku pro cyklisty. Ráno se sluníme na parkovišti a pánové se psychicky připravují na nějakou tu těžší řeku. Opět řídím, takže jsem prost veškeré trémy. Přichází k nám místní Ahojda, že by to jako jel s náma, ale pivo mu není vhod. Mám sjet s autem dolů a jít naproti, abych mohl fotit a zachraňovat. První část úkolu je bez problémů, ale pří druhé jsem ztratil klíče od auta, takže jsem asi po 15 minutách už v takovém stresu, že plynně komunikuji s německy hovořícími turisty. Nakonec měl ale i tento příběh, jak už to u pohádek bývá, šťastný konec a klíče jsem našel, takže jsem stihl i Vaculovo otužování na posledním válci. Dál už je řeka značně jednodušší, a tudíž vhodná i pro mě. Tentokrát si i já vychutnávám krásné výhledy na zasněžené vrcholky Alpských velikánů. Ovšem bez mátové podpory, protože jsem společností nespravedlivě odsouzen k řízení. Při stopu překvapuji sám sebe svými úžasnými znalostmi Německého jazyka a plynně komunikuji s řidičem třemi připravenými větami. Po cestě za spaním jsem trochu nervózní, bo jsem si nedopřál ani trošičku fefrmincového likéru, jako ostatní. Večer se vše snažím napravit, chlapci mi pro jistotu lijí Rum do očí po vzoru Dj. Bulvy. Metoda je zajisté účinná, protože ještě po několika přivoněních k mátové cigaretě odlétám někam do jiných dimenzí vstříc dobrodružstvím dalekých světů… Jo, a málem bych se zapomněl zmínit o odpoledním setkání s jistou elegantní dámou v ještě elegantnějším voze, která se nás snažila bavit laškovním vystrkováním zubní protézy. Její zubní náhrada se hýbala lascivně schována za semknutými rty, když tu se najednou objevila v celé své kráse … Po ránu se přesouváme na poslední řeku Rakouské anabáze. Je prý opět vhodná i pro mne. Jsem trošičku nervózní. Ale za chvíli mně už skrápí voda z obrovitánských vln tříštících se o palubu lodi, takže už se nikdo nedozví, jestli jsem se počůral nebo ne. Osobně si myslím, že neoprén byl mokrý jenom od vody. Metodou Jéni – Homera Simpsona sjíždím i nejobtížnější část. Jsem unesen svou dokonalostí a kochám se pohledem na překrásné lesy hovořící pestrobarevnou řečí podzimu. Snažím se splynout s přírodou a tak se tisknu na kámen, abych s ním splynul. Propojuji své tělo z vodou. Ponořen hluboko do meditace blíží se stav mé mysli extázi – najednou mě však Fík vytrhává z tohoto krásného světa a táhne mě kamsi pryč! Mám pocit, jako bych se snad topil… Poté jsme už jen oškrábali špínu ze dna lodí ostrými kameny a za chvíli jsme byli v cíli. Opět jsem byl demokraticky (ale nehumánně) zvolen jako vhodná oběť ke stopování. Tentokrát mi starší dáma dokonce pochválila moji němčinu. Řekl jsem přinejmenším 10 vět! Po cestě domů jsme se nechali bavit hlasy přiblblého Čecha, lascivní Italky, nebo neméně inteligentní Němky, kteří na nás promlouvali z GPSky a k naší radosti nám ukázali krásy horského hřebene kdesi v Alpách. Cesta byla sice o dost delší, ale zato jsme se parádně pokochali. Pak jsme už ale byli krás Rakouské přírody nasyceni, tak jsme začali naše inteligentní společníky ignorovat. Není nic krásnějšího, než vytrvale opakující se snaha navigátora…“Jakmile to bude možné, otočte se!“… (na dálnici:)“Odbočte do protisměru!“… A tak se stalo, že jsme nakonec dojeli dokonce i do Brna. Živí a zdraví. Jména všech sjetých řek ať nechť zůstanou čtenáři raději utajena. Alespoň se nikdo nebude pokoušet opakovat naše činy a ohrožovat tak své zdraví…

Sepsal Pavel

Další fotky

««« Předchozí text: Salza versus Sudety aneb jak se stát trenérem Následující text: Hamerácká zpověď 2007 »»»

SIM | 17. 10. 2007 St 15.02 | Společenské akce | trvalý odkaz | tisk | 4313x