Kajak VUT

Piemonte 2014

Krátké zprávy z výletu do piemontského koutu hor. V tunelu stále protahuje a levný benzín není levný jak býval. Přibalených lahvinek přibylo. Prozatím všichni talčí domácí uzené a chleby. Moesa má příjemný stav na rozježdění, Rimmer napravuje reputaci. Jedeme dvakrát úsek Sorte – Cama. Spaní na Moese, první modrá startka, plánování a útok na již tak malé zásoby jídla. S napětím čekáme na první italský supermarket. Ukazuje se, že Juraj umí lecos přejet autem. Ondřejek tak přidává rozmáznutou tašku k brýlím zapomenutým na střeše auta. Očekává se příjezd švédského dívčího volejbalového družstva. Je krásný den, výlet brazilců právě začal!

Druhá řeka – je pomálu vody a Cannobino má vodu akorát, ale to by bylo příliš brzy, ještě je třeba jezdit alespoň na otevřenější řece s možností přenášení. Jedem hned po ránu na Verzascu. Na horní úsek je jednoznačně suchá, na spodní „soutěsku“ pěknej stav. Jedeme střední úsek od silničního mostu, na kterým je nízkej stav vody, ale dá sa. Šlape nám to a jedeme v rychlým tempu, skupina se vepředu střídá. Ale i tak nás předjíždí pražská grupa, která neprohlíží a jede po paměti. Ke konci ale mají nějaký plavby, takže si zase točíme pořadí na „ďáblově strouze“, kde Ondřejek předvádí rodeo ve válci, do kterýho spadl hlavou dolů jak vlašák na koberec. Pro pobavení všech to ustojí a vyjíždí ven s čistým štítem. Jedeme ještě několik dalších úseků až k nesjízdnému vodopádu, ale poslední z nich už přenášíme. Pokud mě paměť neklame, nechali jsme tu jednu krysu a pár eskymáků. Jirka je trochu nabůstovanej, Adam má zase tak trochu v p… Pokouší ho to ;o) Spaní dnes v altánu se zákazem modrých startek. Není jídlo! Pokud nezaprší, jedeme zítra Cannobino..

Den třetí – Lago Maggiore a Cannobino
Probouzíme se myslím všichni trochu nervózní. Jdu se dvakrát vykadit. Včera ráno jsem byl rozhodnutej, že řeky takovýho kalibru tu jezdit nebudu, ale Versazska s dojmy zamávala. Juraj je nadšenej, voda je příjemná, od kostelíku Orrido di Sant'Anna je vidět jen lehkej závoj. Ondra má z Verzasky krysu a necítí pohodu pro takový výkon, takže jde na výlet. Těžší než včera to být nemá, takže je třeba se poprat s morálem. A to je samozřejmě jednoduší, když řeku najíždí znalec jakým Juraj je. Přesto serem ježky.
Na zábradlí mostu na nasedačce lepíme obligátní nálepku Kajak VUT. První polovinu dáváme v dobrým stylu, jedeme i v sedmi rychle. Pod mostem jsme za hodinu a dáváme pauzu, dál bude houstnout. Soutěska se uzavírá. Stěny jsou vyšší a ubývá světla. Stupně nabírají na výšce. Neubíráme na tempu. Dolů se posíláme na píšťalku. Máme určený pořadí, zezadu to jistí Miro. Tomáš špatně sliduje a chytá se ve válci, odkud nemůže přes kámen. První krysa. To tu nemá být. Ale dopomoc funguje, skupina se umí ohánět. Teď jsem na řadě já, malé zaváhání, pomalý odraz a dostávám pod stupněm do helmy. Eskymák se zkoprnělým krkem a jedem dál.
Přichází zwangspassagen. Juraj jede první a mě napadá, kolik se nás tam vejde, než vystrčíme prvojezdce, na koho ukážu, aby mu jel pomoct? Ale Juraj to dává na výbornou, obavy jsou rázem pryč. Staví záchranu a posílám mu tam z pozorovatelny na skále jednoho za druhým. Tomáš s Adamem to podrží na pádle, Jirka má morálovou krysu, šel tam skoro dobrovolně. Juraj ho vytahuje a kluci nahoře zatím sedí ve vracáku. Copak jim asi šrotuje v hlavě. Ví, že se něco děje a že to trvá, dumají nad tím a čekaj až jim ukážu, že mají taky vjet za roh… ukazuju jim, že ve válci je ještě loď, jestli je to teda uklidní v tom posedávání. Nakonec projíždím i já a jdem dál. Sjíždíme se všichni, před náma zablokované místo. Juraj vytáčí krk a ukazuje že jede. Rana, cinkání pádla do šutrů a Adam nás posílá z lodí. Voči jak baterky a běží naučený scénář. Jeden druhýmu dopomáháme ven, první už bere házečku a bouldruje pod stupeň. Než se tam dostanem, Juraj provedl bravurní samozáchranu, zachytil loď i pádlo. Jak pak řekl – musel, měl tam jediný klíčky od auta. Dojíždíme až k sifoništi, které se přenáší.
Opět šlapem jak hodinky. Poslední skok se „závojem“ za odměnu a už vyjíždíme do laguny pod kostel sv.Anny. Spodní polovinu jsme zvládli za tři hodiny. Koupačka, slunění a vyzvednout Ondru, kterej zatím v Cannobiu vyžahl lampu. Přejíždíme dnes do Varalla, po cestě nákup, konečně poctivý italský suroviny. V autě vedeme intelektuální rozhovor na téma ženy, což nám vydrží tak do passu, kde otvíráme druhou grappu. A tak se nám stalo, že z auta jsme vystoupili po čtyřech a uvařit musel řidič Juraj. Pro mě to tedy bylo jako perly svini.

Čtvrtý den, začínající únava a taky kocovina. Diktujeme si oddychovou řeku a dlouho se válíme. Já se cítím dost biodegradebile a hrozí mi osud tašek z Coopu, tedy že se rozpustím ve vodě. Nakoukáváme, řeky v údolí Val Sesia, které na nějakou dobu obsadíme. Gronda a Sorba jsou suché, Sesie taky, ale Salto di Piode vypadá velmi příjemně. Peřej nad „ponte di romano“ ve Scopettě zase měla vody moc. Nasedáme na spodní úsek Mastallone – nástup těsně nad soutěskou a jedeme až do Varalla. Je tu vody míň než je zdrávo plastu, ale i tak si to užíváme, a jako třešničku si dáváme peřej ve skále před Varallem, která byla jednodušší, než vypadala. Stačí jen poslat odvážnýho čolka ;o) Ve Varallu je změna – přibylo plotů a vysedačka je teď až pod jezem na levém břehu u parkoviště. Jeden místní chlápek nás tam hnal a tak od té doby vlastníme krásnou modrou cedulku. Jedeme spat do „křoví“. Plánujeme zítřejší restday – tedy výlet do hor..

A je tu pohoda den, odpočinout rukám. Tak 6 až 8 hodin pochodu. Plán je přejít z Val Gronda do Val Vogna. Naplánováno dle mapy z infocentra, to je přece čas pro důchodce ne? část skupiny jde jen kousek, s tím že se vrátí a přejede autama. Sedlo je ve výšce 2532m, takže tam bude sníh. No bylo tam věrtel sněhu, kopec sněhu, moře sněhu! Potkali jsme Otziho, není pravda, co se říká o jeho botách. Dostali jsme se až nad pramen Grondy, dokonce až nad výšku sedla, ale mlha a nepřízeň osudu nám nedala najít v té bílé tmě správnou cestu. Nebo tam spíš vůbec nebyla, alespoń ne pro nás. A tak se nakonec vrátilo i útočné pětičlenné družstvo. Bez dobytí nebo překročení sedla. Vrcholový piknik, skládající se z italských pochutin, obložených baget, grappy a několik lamp vína byl spořádán postupně cestou. A tak jsme alespoň sjeli Grondu nad pramenem. Po prdeli na lavinkách sněhu. Nakonec se z toho stal 11ti hodinový pochod s převýšením z 917 do 2560 a zpět. No odpočinutej si nikdo nepřišel… Spíme na Sermenze „u tunýlku“, sušíme boty u ohně a dlachníme si ochozené chodidla. Zítra zase pěkně do kajaku, kam patříme. Začíná se lámat počasí a tak preventivně napínáme plachtu.

Den šestý. Začíná skrápat. Vody nepatrě přibylo. Ale Sermenza a Egua jsou suché. Přesouváme se tedy na soutěsku na Sesii – ze Scopetta až pod Blamuccijský katarakt. Úvodní peřej pod mostem přenášíme. Vstupenku do soutěsky jedou jen někteří – Adam, Martin a Miro. Juraj teda do ní nejdřív málem nedobrovolně spadne, když nechytí vracák. Pak ještě jeden přenes nesjízdného místa. Během dne začíná už festovně chcát, nad vodou se dělá mha, takže by to tam slušelo i Italkám. Vody je tak akorát, co soutěska ještě snese. Víc už by byl problém. Katarakt je zábavnej, jedeme ho na kačenky, jeden za druhým. Jirka tam chvíli kempí v posledním válci, ale vyjede dřív než mu přistane Martin na zádech. Ondru to propere a tak v laguně pod peřejí už bez sil leze ven. Přes dešťovou clonu je na vodě příjemně, tak jedeme na vlnách až do Morcy. Přesun zpět k Laggu Magiore, Strona je suchá a tak padá volba na horní Cannobino. Spíme opět v altánku, ať jsme trochu v suchu. Zjišťujeme, jestli se z papouška dá udělat opice. Vaříme další ze série italských dobrot. Ač vzniká pochybnost, jestli Italové opravdu žijou jen z pizzy a těstovin. Občas to properem nokama, ale i tak, kupujem na dneska brambory, maso a špenát se smetanou ala Ondra. Úroveň kuchyně se za tu dobu, co sem jezdím prudce zvedá. Taky s sebou taháme hrnce a pánve, z prášku se téměř nevaří, takže všechno čerstvý. Paráda! Celou noc chčije jak z konve, jak ve Val Sesia, tak tady mohutně nastoupávají vodní stavy a tak se přesunujeme do Rakous na Lammer. Ten si ob den, tedy v den osmý, sjíždíme za vody vyšší než střední pro potěchu duše a valíme dom. Na zahradní grillparty v kajakářském bytě.

Tož, už aby js,me zase někam vyrazili!

««« Předchozí text: Přivítání nového člena Následující text: Víkendový speciál KáBul : Salza 2014 »»»

Kuba | 8. 8. 2014 Pá 14.34 | WW | trvalý odkaz | tisk | 1222x