Kajak VUT

Pádlování hlavou dolů (a vodou nahoru)

První záběry hlavou dolů

Cestou k protinožcům rozumujeme, jak to budeme dělat – pádlovat hlavou dolů a stále hlavou dolů a přitom vodou nahoru. Je to pro nás, pádlery z Evropy, trochu výzva. Jak se s ní popasujeme? Třeba vynikneme v průjezdech peřejí po našem – hlavou nahoru! Hozenou rukavici hrdě zdviháme a infiltrujeme se do oddílu kajakářů z Nelsonu.

Prvně jsme vyrazili takticky na eskymo trenál na bazén. Tu nás už ani příliš nepřekvapil další rozdíl oproti Evropě. Člověk vleze z ulice do budovy bazénu a hned za prvními dveřmi se ocitá na břehu vodní nádrže. Když se překvapen ptám zřízenkyně, kam si mám odložit obuv, se slovy „No worries“ kyne kamsi na druhý břeh, že tam jsou šatny. Kivíci si z takových věcí hlavu nelámou, kolem bazénu se ťape v botách a když tam skočím oblečen jak jsem přišel, nikdo se nad tím nepozastaví… To jsem si ale trošku odbočil. Podstatné je, že Eskymák se nakonec na jižní polokouli točí stejně jak na severu a taky, že infiltrace do oddílu proběhla úspěšně. Seznámili jsme se s Neilem a příští víkend razíme do Motueky na Mot river – je tam prý pěkná vlnka na rozpádlování. Týden a půl uplynul jako voda v řece a my už stojíme na břehu Motueka river a nakoukáváme.

Je tu jedna hezká dvojková vlnka, možná trošinku větší než u nás na Víru, pod ní něco peřejek a to je vlastně všecko. Ale nevadí něco srandy si tu užijem! Ještě je tu s námi Karolína, další češka, kajakářka začátečnice, pro ní je to ažaž. Po několika cvičných traverzech v proudu jsem se vrhnul do vlnky.

Po druhé, po třetí a rázem su hlavou hore. Ne, tentokrát to nevyjde, dolu nebo nahoru, ještě v tom nemám docela jasno, ale proč si taky v Zélandské řece trochu nezaplavat, že… Nic, pouštím se do toho znova, chvilku zdatně serfuji, než mě tam zas hodí. První pokus, druhý a hle, hlava dole, voda nademnou a já se mohu zas nadechnout, mám pocit, že jsem přišel jak na to. Ha, Buller river nás čeká! Po Vánocích… 

Murchison weekend

Rozpádlovaní jsme, Vánoce jsou za námi a léto v plném proudu. Náš místní oddíl pořádá víkendovou akci v Murchisonu, jede se pádlovat na Buller river. Murchison – to je jedna ze základních kajakářských oblastí Nového zélandu a Buller river – jedna z nejslavnějších místních řek. Účastníme se, jedeme! V pátek po práci balíme, jedem do Nelsonu pro matroš a pak už rovnou na Murchison. Na sobotu jsou v plánu tři jízdy. Začínáme na Bulleru úsekem Owen creek – Claybank. Sraz u Owen taverny v 9:30. Všichni jsou dochvilní, příprava na vodu a svoz aut proběhl během chvilky, pochvalně mručíme nad solidní organizací. Něco po desáté nasedáme na vodu. Čeká nás rozpádlování obtížnosti II+.

Celkem pohodové popádlování, asi za dvě hodiny máme těch céca 8 kilásků splutých. Já si spíš užíval řeku a krajinu kolem a tak jsem sjel beze ztráty kytičky, Peťa se pouští na plno do každé vlnky a inkasuje první eskymáky, ale jinak rovněž bez problému. Nebyla to těžká voda. Po poledni nasedáme na další řeku – Mid Matakitaki, levý přítok Bulleru, podobně masivní řeka jako Buller samotný (dnes za nepříliš vysokého stavu cca 70 kubíků).

Už při nájezdu do úvodního esíčka je mi jasný, že tahle voda si na rozdíl od té předešlé to plusko v klasifikaci II+ skutečně zaslouží. Proud má narozdíl od českých potoků opravdovou sílu a po několika zavrávoráních si při výjezdech z vracáků dávám skutečně záležet. Záhy nás pak čekalo moc fajné pohoupání ve vlnkách o poznání mohutnějších než ráno. Dle našich spolupádlerů je Mid Matakitaki jednou z novozélandských klasik, prý patrně nejoblíbenější II+ka v zemi. Ať už je to jak chce, řeka je to nádherná! Nasedačka je v širokém údolí mezi horami jižně od Murchisonu a po chvíli vás proud zavede do zařízlého kaňonu, kde se mezi skalnatými stěnami střídají nikterak záludné, ale o to pěknější peřeje s úseky klidné vody. Kaňon ústí opět do širšího údolí, kde úsek končí. Navazuje na něho velice oblíbená čtyřka Lower Mataki. Naši druhou jízdu končíme kolem čtvrté hodiny a cítíme se tak nějak příjemně unaveni, když Karen, velitelka akce a prezidentka oddílu, zavelí přesun na třetí nasedačku. Teď nás má čekat perlička dnešního dne. Řeka Matakitaki se vlévá do Bulleru, který se pak vměstná do koryta snad užšího než je každá z původních řek a pádlerovi dá poznat skutečný význam pojmu „Big water“ v peřeji O'Sullivan, jež zahajuje naší poslední sobotní jízdu. Úsek je obtížnosti III a já si uvědomuju, že poctivou trojku jsem vlastně zatím ve své kariéře nejel. Předešlé dvě jízdy jsem si užil a naplnili mě pocitem klidu, ale teď začínám být trošku nervózní. Mno řikám si ale, dva plus byla legrace, trojku musím zvládnout. Navíc tenhle úsek je prý místní řeka učitelka – introduction into big water. Polovina naší původní skupiny končí a na vodu nás sedá už jen 5 – já s Peťou, Karen, druhý zkušený pádler ve skupině Simon a desetiletý Conor, malý nadějný kajakář. Jsme ujištěni, že na to máme a že kdyžtak po první peřeji je možné skončit, nebudeme-li se prý cítit komfortně. Okej, tak jedem… Nasedáme do klidné vody, což mě moc neuklidňuje, jelikož o 100 metrů po proudu za horizontem teskně hučí peřej O'Sullivan. Nakoukání prý není třeba, stačí to jen prostřelit, prý lépe trochu vlevo. Karen nám to najíždí, Simon skupinu zavírá. Horizont se překlápí, srdíčko buší a v příští vteřině mi první více než dvojmetrová vlna liskla do tváře. Neztratil jsem balanc a hrdě prorážím další vodní stěny, které se předemne staví. Jsem ale rád, že snad zdárně mířím ke konci peřeje a o tom, že bych zajel za Karen, která na mě mává z vracáku po levici, ani neuvažuji. Teprva, až jsem z nejhoršího venku, chytám další u skály vpravo. Ale ani tam mě řeka nenechá v klidu, hladina se neustále zmítá, kousek odemne vykvétá překrásný karfiol a já co chvíli vrávorám. Moc komfortně se necítím, už na to asi nemám sílu, cítím, že zbytek jízdy bych si moc neužil a následuji malého Conora, lezu na břeh. Mám ale radost ze své první trojkové peřeje a že to zážitek byl! Peťu ale kuráž neopouští. Nepohrdla Kareninou pozvánkou a hupla za ní do vracáku a pak do dalšího. Přejezd do třetího jí sice stál nejprve otočení čelem vzad a nakonec dnem vzhůru, což vyústilo v navýšení jejího dnešního eskymáckého skóre na osm bodů, avšak je to nezmar, jízdu si užívá a v doprovodu Karen a Simona pokračuje vstříc příštím peřejím, z nichž dvě mají být ještě vypečenější. Zápis ze zbytku jízdy proto pokračuje formou rozhovoru…

Tak jak se ti tady v Murchisonu to pádlování líbí?
Líbí

Co O'Sullivan, jak se ti podařila?
Občas vodou nahoru, občas vodou dolu, tři vracáky jsem chytla, poslední výjezd mě otočil, nakonec vodou nahoru, hlavou dolu, tak asi dobrý.

Takže sis to užila. A zbytek jízdy, jak to pak tam dál prosimtě vypadalo?
Byla tam jedna peřej s nestandardními šikmými vlnkami, ale znáš to: Co se na Víru naučíš, na Bulleru jako když najdeš! 

Další eskymáček?
Jo

A tím si byla z nejlepšího venku?
No, bylo tam pak místo, velký šutr vprostřed. Šli jsme to nakoukat a tak si řikám… to je trochu dost, zleva stupínek a jen úzký průplach mezi skálu, to nebude lehký strefit, ale zprava je to mnohem ostřejší. Karen povídá, že na to mám, že to mám vzít zleva – mířit přímo na šutr a samo mě to tam spláchne. Postavili jsme záchranu, tak to mě uklidnilo, tak to zkusim. Vypadalo to fakt veliký, ale jen sem do toho vjela, hned sem byla dole, ani nevim jak. Dostávám pochvalu a můžu dál.

Co adrenalinek, byl tam trošku?
Tak na to jsem neměla čas 

Jak by jsi tu jízdu zhodnotila?
Tak nebylo to lehký, bylo to pro mě velký – dva eskymáky, plavat sem neplavala, tak asi dobrý. A celý víkend byl super, určitě se chci na Buller vrátit!

Děkuji za rozhovor velmi nadějné pádlerce Petě.

Celkově byl sobotní den velice našlapaný. Poslední jízda končila kolem sedmé hodiny a my uznáváme, že místní oddíl své pádlovací výlety pojímá velmi sportovně. Je to sice chválihodné, jenomže faktem ale zůstává, že placatku s rumem nebo alespoň obyčejný pivo u nich v autě budete hledat marně – je to v pořádku? Obejde se kajakář bez srka rumu nebo alespoň hltu piva? Tyto otázky nechávám otevřené. Na obranu místních ale musím říci, že alespoň poklidné večerní posezení v hospodě se nakonec konalo, takže si nevedou tak zle. Každopádně co do organizace, rychlých přesunů a našlapaného plánu měli protinožci akci zorganizovanou perfektně. A to ještě nebyl konec… Nedělní program měl zahajovat úsek Buller earthquake, prý nějvětší trojková klasika v regionu. Po včerejším večerním sjezdu ale bylo uznáno, že ve třech to nemá smysl a jelo se rovnou na Doctor's creek, což byla taková hezká dvojka na nedělní dopoledne. Odpolední úsek Granity II+ jsme už s Peťou odpískali pro dostatečný objem utržených zážitků a pokročilou únavu. Později, po shlédnutí videa na internetu, jsme toho trošku litovali, nicméně což, věříme, že jsme v Murchisonu nebyli naposledy!

-POLK-

««« Předchozí text: Kajak Nosferatu Následující text: Cestovatelské promítání 2013 - second run »»»

Hasan | 26. 1. 2014 Ne 09.49 | WW | trvalý odkaz | tisk | 1903x