Kajak VUT

Z archivu... 2004 - Cannobino

Co je to Zwangpassage? Místo, které nelze ani obnést ani prohlédnout, ale vždy je zkurveně těžké. Musíte jej projet, protože většinou není cesta zpátky. Na českých řekách se téměř nevyskytuje…

Cannobino nás přivítalo hříšným poklidem nedělního odpoledne. Vzíval jsem všechny bohy, aby bylo buďto málo nebo moc vody, abych ho nemusel jet. Leč stav vody byl optimální a předpoklady o snadnosti řeky dokazovali čtyři mladí Hitlerjugend, kteří byli zjevně rozhodnuti řeku jet. Byli sem přivezeni matkou, jenž svými bledými stehny jitřila naše estetické cítění. Že se jedná o velmi zkušenou skupinu jsme poznali, že na autozahrádce nepotřebovali příčníky, leč položili na střechu Toyoty Corroly deku, kterou by matka jistě ráda použila k opalování, na ni položili lodě. Šokovala nás odvaha mladíků, jenž dohromady vážili ne více než Šimon a proti ostrému italskému slunci bylo možno pozorovat jejich vnitřnosti.

S noblesou italských epikurejců jsme vařili náš odpolední blivajs a mocnými doušky piva Zubr jej zapíjeli. Byli jsme překvapeni jejich záchranou výbavou – autolano vč. červeného praporku. Pocítili jsme nutkání kontrovat jim nácvikem stavby kladkostroje, leč chřestní karabin nevyvolalo zájem těchto příznivců Kanu magazínu. Mezi tyto čtyři vodáky se snadno rozdělili dvě helmy a dvě plovací vesty. Plážové sandále měl každý svoje. Z mostu bylo možno pozorovati dva nejisté traverzy a jednoho „šťouchaného“ eskymáka. Tu již bylo nadevší pochybnost jasno, že chtějí jet Cannobino. Zatím co Šimon na ně z mostu řval „Aus Fluß, Schweinehund!“ („Táhněte z řeky,piče!“), uvědomělý Jéňa s „Gertem“ v ruce spěchal zachránit tyto čtyři „Deutsches Rachitikes“. Poté, co Jéňa Mutti vysvětlil, jak je Cannobino obtížné, zbělala dotyčná více než reklama na prací prášek Árijec. Bohužel jsem odolal Šimonovu ďábelskému nabádání „Nechme je vjet do soutěsky a pak je zachráníme a dostaneme od Schrödera hodinky“, a mojí zálibou v prevenci jsem zachránil čtyři mladé životy.

Konečně jsme na vodě. Ještě netušíme, že Gert Spilker psal popis této řeky po 8. pivu před cestou na WC. „.vjedete do soutěsky – vyjedete ze soutěsky – několik Zwangpassage a míst WW VI.“. Naše cesta probíhala vesele, ukazovali jsme si kameny po nichž by tekla krev nevinných hošíků. První co nás potěšilo bylo, že suverénní Šimon svojí ďábelskou piruetou, kdy zaklíněn pod kamenem nám předváděl princip Peltonovy turbíny, první místo nakoukal a hned si rozbil držku. Cesta ubíhala příjemně v úzkých soutěskách. Drobná vodní alotria nám zpříjemňovala plavbu. A tu již vidíme most, oznamující nám, že máme 1/2 cesty za sebou. Z leva přitékající vodopád nám dělá kulisu k fotografování. Přidává 1/3 vody. Kdosi vtipně poznamenal, že skály před námi jsou černé jak zadnice afroameričanky a řeka se do nich zařízla jak tanga – poznamenal Jéňa. Pravdivost této metafory jsme poznali v zápětí, již jsme byli v prdeli.

Stále obtížnější místa nás nutila pobíhat po kamenech tak kluzkých, že naše dosud tak andělská ústa začala oplývat vulgarismy. Stěny soutěsky se pnuly do výše 50 m a šíře místy stěží dosahovala 1,8 m. Začíná nám docházet význam slova Zwangpassage. Již jsme u „Vodopádu ztraceného pádla“. Vodopád vidíme, dobře nám z něj není, obnesli bychom jej, ale není kudy. Bonusem je skok do pravé zatáčky, do níž není vidět. Vyrážíme v krátkých rozestupech za sebou, proto se setkáváme ve válci pod vodopádem. Jéňa brilantním kanoepólovým grifem zbavuje Šimona pádla, které vylétá 2 m nad hladinu a mizí v rozbouřených vodách.

Jéňa:
Chtěje odčinit pocit viny ze ztráty Šimonova pádla, najíždím za Šimonova instinktivního řvaní „kurva dovezte mi pádlo“ bez rozmyslu do dalšího skoku. Najíždím – padám – svícuji – provádím Zdenálův eskymácký přídech – znovu eskymuji – konečně jsem hlavou nahoře, vedle mě koluje pádlo a svícuje dopadnuvší Jura. Meleme se ve vývaru jak gonády maratónského běžce.

Jura:
Nedbaje Šimonových příkazů „držte se v krátkých rozestupech“ pokračuji za Jéňou po delší pauze (cca 1,5 sec). Přijíždím na hranu vodopádu a vidím Jéňu, jak svícuje až nad hladinu. Dopadl jsem celkem obstojně do kolovadla. Najednou se po mé pravici objevil Šimon držíc se dvěma prsty skály a řva „kurva dovezte mi pádlo“. Jel jsem tedy vstříc dalšímu průseru. Přijíždím na hranu a vidím eskymujícího Jéňu, ke kterému se záhy připojuji. Společnými silami jsme dotlačili sebe a pádlo do vracáku.

Šimon:
Elegantně padám do laguny jsa stržen válcem, s bravurou zkušeného ródeisty vyjíždím ven. Leč brutální krosček Jéni mě připravuje o klid i poetické vyjadřování. Proto omezuje svůj slovník na vaginálně-anální tématiku s prvky folklóru lehkých dívek. Dvěma prsty se chytám skály. Tuším, že kamarádi mi nepomohou – není jak, lezu po skále a slibuji si, že příští rok se zapíši do boulder clubu. Jehož členy bych svým výkonem jistě ohromil. Po delším boji a strachu získávám pádlo. Lano – karabina – nýt – samojištění a 120 mg adrenalinu. Za okamžik se všichni setkáváme a najíždím asi nejsrdcovější Zwangpassage a malý ježeček se mi tetelí strachem mezi půlkami staženými tak, že by ani příslovečná tanga neprošla.

Po menších peripetiích se ocitáme na klidné vodě v hluboké soutěsce z černých skal, kde Šimonovi poznámky „že chce zemřít na vodě“ nebudily smích. Následuje poměrně strmé místo, jenž Šimon jede na oči a my za ním. Roztomilá WW V nás překvapila svojí výškou a obtížností. Po dojezdu se Jéňa kochal pohledem na sjeté a přes Šimonovo řvaní zvolna vplul pod podemletou skálu, čímž Šimonovi způsobil hysterický záchvat. Po Jéňově šťastném opuštění kapsy jej Šimon zahrnul sekvencí slov: vagina – Špidla – Škromach – soulož a penis. Leč loď i pádlo jsou uvězněny v kapse a po hodině marných pokusů vyprostit loď i pádlo prcháme ze soutěsky. Jéňa splavává malý tobogánek a posléze je Šimonem tažen soutěskou (cca 200 m) až k místu, kde se promrzlý Jéňa (jako sobolí exkrement) rozhodne vylést ze soutěsky.

Jéňa:
Měl jsem na paměti Burzův pád do soutěsky a své nevalné lezecké schopnosti jsem postupoval stále výše. Nekompaktní humus mi ujížděl pod nohami, chytal jsem se stromů, ryl do humusu a prosil Boha abych to přežil. Po řadě nervy drásajících situací jsem rukou šáhnul do zbytku trávícího procesu ovce. Potěšen skutečností, že ovečky věrné to družky Bačů, jsou mi nablízku, jsem s novou vervou lezl dále. Dostal jsem se na turistický chodník, který směřoval k našemu společnému cíli – Santa Anně. Tam jsem dorazil ve stavu, kdy jsem byl více podoben havířovi z Orlové než vodákovi z alpské řeky.

Zbytek skupiny a smečka ježků byli s morálem na dně, Nepomáhal ani Šimonův zpěv „.mosty jsou spáleny, není cesty zpět.“, obnesli WW V, aby se Šimon šprajcnul na předposledním místě, obnesli sifón. Šimon se snažil zapůsobit na krásnou Italku, kterou naštěstí Jura bez brýlí neviděl. Zato viděl poslední stupeň, který vyhnal poslední ježečky z jeho vnitřností. Celá skupina se šťastně setkala na parkovišti u Sankt Anny.

Dále jsme sjeli ještě několik rozverně krásných řek, leč jejich popis jest uskutečňován pouze ústně.

text: Juraj, Jéňa, Šimon

««« Předchozí text: Hamerák 2012 Následující text: Podzimní úklid »»»

Kuba | 30. 9. 2012 Ne 15.07 | WW | trvalý odkaz | tisk | 8402x