Kajak VUT

Avalanche Camp 2012

Takže. Chvilku mi to trvalo, já vím. Cestou domů z hor se mě totiž jedna nejmenovaná osoba zeptala, kolik mám z bakalářky a já že skoro nic a ona že už přece není moc času. Tak už kvůli ní třetím týdnem sedím doma, proto mi chvíli zabralo, než jsem se k tomu dostal a hlavně upravil fotky. No, ale možná mě zachránila… Zúčastnil jsem se 6.-11.3.2012 Avalanche – skialp kempu v Roháčích a dostal jsem tento zodpovědný úkol napsat zápisek.

Ale k věci. Už při srazu na nádraží jsem se trochu divil. Všichni hned ahoj, jak to jde, jakoby se znali. Po několika poznámkách od ostatních, že kdy jako chodím na tréninky, mi došlo, že je tu něco divného. Oni to byli kajakáři! Ale co, říkám si, jsou to taky lidi. A navíc mají už do vlaku dost piva.

A tak někteří jsme už lehce opivnění dorazili do Bobrovce, kde nás čekal asi půl hodinky pochod pod kopečky, kde jsme si vyzvedli lyže, které se dopravily autem. Pak ale začala sranda. Většina z nás zjišťovala jak se takové skialpové lyže obouvají a hned potom jsme vyrazili po značně namrzlém sněhu značně nahoru. Hned první asi stometrový prudší kopeček nám trval tak půl hodiny… Zvlášť zábavné bylo na něm spadnout, protože technika vstávání s batohem těžkým od jídla a alkoholů nebyla vůbec jednoduchá, ale aspoň ostatní se bavili. To už byla skoro tma, takže jsme nasadili čelovky. Prostě vyškrábat se na naší chajdu Červenec nám trvalo průměrně tak tři a půl hodiny a po tmě. Tam už nás ale čekalo teplo a teplý čaj.

Následující den (po pravidelném budíčku v 7:15!!!) jsme vyrazili na náš první výlet a obhlídku okolí. Při prvním prudším výstupu proběhla výuka jak zabrzdit hůlkou když uklouznete a jedete dolů. Bohužel náš instruktor Pavel zapomněl upozornit na to, že se u toho hůlka nemá zlomit. A pro některé kajakáře holt platí, že co není zakázáno, je povoleno…

A tak náš druhý sympatický instruktor Michal dle gentlemanského bontonu zlomil u dalšího kopečku i svou hůlku, aby netrhal partu. Vyvrcholením bylo vypuštění jedné lyže z Babek – 1566 mnm. Nechala ale za sebou viditelnou stopu, takže byla zachráněna.

Díky pěkně přemrzlému sněhu jsem si sjezd moc neužil, narozdíl od některých ostatních. Hlavně pražáků. Ve čtvrtek jsme se motali kolem chaty. První půlku dne jsme kopali sondy a zjišťovali, jestli je svah bezpečný, nebo na nás spadne lavina. Svah byl bezpečný, než v něm bylo 22 asi metr a půl hlubokých děr…

Odpoledne jsme nacvičovali vyhledání zasypaného pomocí lavinového vyhledávače, jeho nasondování takovou tou tyčkou s hrotem na konci (lavinová sonda, pozn. překladatele) a jeho vykopání. Ti šikovnější dokázali nasondovat i citlivá místa, Zbyněk jako dobrovolník si naštěstí chytře lehnul na břicho.

O největší výlet jsme se pokusili v pátek – na Sivý vrch. Bylo ale pěkně hnusně, svah se myslím někdy úspěšně blížil 45 stupňům a sníh spíš led. Musím říct, že byly chvíle, kdy jsem se docela bál a prosil jsem lyže, ať zatím nejezdí dolů, protože jsem měl pocit, že se jim dost chtělo. Nakonec jsme je hodili na batoh a šli pěšmo. Pod vrcholem kopce před Sivým vrchem jsme to ale otočili, protože to fakt nebylo úplně ono. Díky mlze a vůbec jsme to dokonce šli i kus dolů pěšky, protože by to nebyl úplně zážitkový sjezd. Ale všechno dobře dopadlo.

Příjemné večery probíhaly ve společnosti našeho příjemného chatára pana Uja a jeho jednoeurovým pivem. Bylo krásně vychlazené a vyzrálé etikety byly porostlé bílou voňavou plísní, na což jsem si tak zvykl, že mi to teď chybí. Až pak přišel večer, který rozdělil kurz na dvě části. Část před vtipem o kačičce a po vtipu o kačičce. Kdyby někdo nevěděl, ale takový se u vás v oddílu už asi nenajde, ať se zeptá Kataríny. Bylo to s tak velkým nasazením, až by jí člověk uvěřil…

Dalším zážitkem byl taky poslední sobotní večer, kdy instruktor Michal řekl, že zapomněli peníze dole v autě, tak že se pro ně musí vrátit. Vyrazil a my poslouchali poslední přednášku. Najednou zaťukal pan chatár a řekl, že slyšel venku nějaký křik a že se asi něco stalo. Za to by si zasloužil Oscara. Cítil jsem, jak se mi vyplavil adrenalin. Až pak když Pavel řekl „tak jo děcka“, tak mi teprv došlo, že to není doopravdy. Ale i tak ten zmatek v chatě, když se všichni snažili oblíct, stál za to. Potom jsme se pustili do záchranné akce. Jak se ukázalo, rozhodně nejtěžší je organizace, v tolika lidech co to nemají natrénovaný prakticky nemožná. Ale Michala jsme našli, vykopali a na nosítkách a později na dveřích z chaty jsme ho v bezvědomí transportovali. Teda úplně v bezvědomí nebyl, párkrát jsme ho naší záchranou i rozesmáli.

Na závěr musím říct, že díky spoustě mladých chytrých lidí to byl i intelektuálně přínosný kurz. Dozvěděl jsem se dost od psychologických evolučních teorií až po vyzařovací digramy antén – a s tím úzce související široké využití kobercové pásky v praxi. Byl to jeden z těch zážitků, kdy se člověk nerad vrací domů. Do skialpů jsem se prostě zamiloval a další sezónu už budu mít doufám svoje. A na úplný závěr zjištění – kajakáři jsou fakt fajn, jen po pár dnech začnou smrdět 

Tento text nepsal Peťa Ondruška ale Ondra Petruška… Fotky jsou vykradené z Vašich fotoalb.

Ivčiny fotky…

««« Předchozí text: Jarní brigáda Následující text: Vírské Víření 2012 »»»

Kuba | 4. 4. 2012 St 09.55 | Trening, Společenské akce | trvalý odkaz | tisk | 1201x